Den  osmý, 19.11.2012, chrámy, chrámy, chrámy…

Dneska jsme si přispali. Až do osmi . Šli jsme na snídani, která je v ceně ubytování. Tousty, smažená vajíčka a buličí oko. Prohazujeme pár slov s prvními Čechy, kteří sem přijeli z Thajska. V devět přifrčel tuktukář, který nás bude vozit celý den po Angkoru. Chrámových komplexů je tu plno a kdybychom je měli projet, asi bychom se zbláznili. Vytipovali jsme si ty nejznámější. Angkor Wat, Angkor Thom a poslední, známý z fotek, Ta Prohm. Jedeme dlouhou rovnou ulicí až ke vstupní bráně, kde platíme za každého 20 Dolarů. Vyfotí nás a dávají nám vstupenky s fotkou. Jedeme před Angkor Wat. Jdeme po dlouhém mostě a obcházíme čtvercový chrám s pěticí věží. Je úmorné vedro až k padnutí a po pravdě, moc nás to nebaví. Je to ale úžasná stavba. Údajně se začalo stavět v roce 802. Fotíme a jdeme se podívat dovnitř. Andrejku tam nepouštějí, nemá rukávy u trička. Asi po hodině a půl už toho máme dost, protože v tom vedru se to fakt nedá. Těšíme se na tuktuk jak pojedeme a vítr nás bude chladit. Další na řadě je Angkor Thom. Ten se nám líbí víc. Ještě před návštěvou si dáváme opět nudle se zeleninou a pár kousky masa. Chrám je umístěn v zeleni. Jdeme dovnitř. Při vstupu nám dává jedna starší paní pár zapálených vonných tyčinek, které můžeme zapíchnout do vázy s pískem před sochu Buddhy. Dostáváme za to takový barevný provázek na ruku. Za to samozřejmě čeká, že něco přispějeme. Ještě navštěvujeme královský palác, kam zase Andrejku nepouští a tak to beru kvapem. Asi za další hodinu jedeme do Ta Prohmu, který je nejfotogeničtější. Je to vlastně takový polorozpadlý chrám porostlý velkými stromy a jejich kořeny. Procházíme se tu, už není takové vedro, bavíme se, jak tu šílí Japonci s fotoaparáty a na konci pozorujeme velkého pavouka v pavučině mezi stromy. Jsme docela hotoví a tak s radostí ve čtyři odpoledne vystupujeme u hotelu s tuktuku. Na pokoji pouštíme klimatizaci na plný výkon a chvíli odpočíváme. Za chvíli se nám ale udělá nevolno. Ne, nelekejte se, je to jen z hladu J. Jdeme opět do rušného centra a tentokrát na barbecue. Je to tu docela populární. Přemlouvám andrejku, abychom šli do restaurace, kde k tomu je hovězí maso, krokodýlí a had. Ale to jsem teda vůbec nepochodil. Musím se spokojit jen s hovězím, paprikou, cibulí, salátem, rýží a nudlemi. To vše se dává na hrnec, který vám přinesou společně s rozpáleným uhlím, které je pod ním. Byla to dobrota, dosycujeme se rolkami se zeleninou a rybí omáčkou. Cestou zpátky se zastavujeme v krámku jednoho staršího Francouze, kde si kupujeme vlaky Kambodži jako nášivky a obdivujeme jeho červený baret společně s odznakem parašutisty položený před fotkou, když byl ještě asi „v akci“ . Prodává tu i staré pohledy. Jak francouzské, tak kambodžské. Ještě se chvilku potloukáme po Siem Reap a budeme si muset jít připravit věci na zítra. Vlastně není skoro co. Nic jsme nevybalili. Opět míříme směr Phnom Penh. Neplujeme ale lodí, jak jsme měli v plánu, ale pojedeme autobusem. 6 hodin. Loď pluje prý 5, ale je 4x dražší. Stojí 40 Dolarů a podle jiných není nic moc. Jezero je veliké a nic není vidět. Tak jsme to odpískali. V Phnom Penhu budeme jednu noc a ještě se půjdeme podívat na Královský palác a do zahrady. Prohodíme pár českých slov s králem (studoval v Praze) a další den nabereme směr Sihanoukville a tam na nás konečně čeká moře s odpočinkem! Už se tam vidíme!

A+Z, Angkor(áci)

Zítra přidáme další várku fotek!

Den  devátý 20.11.2012, Obama a my

A opět pokračujeme v cestě za mořem. Snídáme to samé, co včera a o půl osmé nás vyzvedává prázdný minibus. O půl deváté je narvaný k prasknutí, jak sbíráme po Siem Reap turisty a přijíždíme na autobusové nádraží, kde nás čeká pěkný autobus. Asi nejlepší, kterým jsme tu zatím jeli. A i řidič je fajn. Pořád se směje (skoro celou cestu) a jede s námi, jak říkala Andrejka, jako s bavlnkama . Zase nám pouští do televize jejich trapné klipy, pak Mr. Beana a zase klipy. To celé šest a půl hodiny s jednou zastávkou na jídlo a WC. Dvakrát jsme oba usnuli, tak to docela uteklo. Autobus ale zastavil v Phonh Penhu úplně na okraji a tak jedeme asi půl hodiny tuktukem do centra. Všude jsou nějaké uzavírky, tak řidič trochu bloudí. Ještě kupujeme lístky na zítra do Sihnanoukville (zase 5 hodin autobusem) a ubytováváme se ve stejném hotelu, jako minule. Házíme batohy na zem a hned se jdeme podívat na Stříbrnou pagodu. Tam krouží vrtulník a budhista nám říká, že hlídá okolí, protože tu je Obama. Divíme se a dozvídáme se, že kvůli němu nemůžeme jít do Královského paláce. Je zavřený. Koukáme se tedy na něj z venku, kde prodávají černé stužky a obrázky krále Sinanouka, který 15.10.2012 zemřel. Procházíme se, chvíli sedíme na lavičce v příjemném parku a pak jdeme na večeři. Dáváme si khmérské polévky, maso sweet & sour s rýží a dvě pivka. Je zase vedro. Pořád. Ve dne, v noci, při dešti, po dešti, prostě furt. Už se těšíme, až se schladíme zítra v moři a když to nepomůže, tak domů na lyže . Víc jsme toho dneska nezažili. Zítra už to bude snad o fous lepší…

A+Z, opět Phonh Penh

Den  desátý 21.11.2012 sbohem Sihanoukville

No a pro změnu pokračujeme dnes autobusem . Vstáváme o půl osmé, snídáme výborné buličí oko se slaninou a kafe vedle v bistru. Trošku jim to trvá a na autobusák dojíždíme akorát. Autobus je skoro plný bělochů. Všichni jedou k moři. To zas bude přeturistováno! Jedeme ne pět, ale šest hodin. Už jsme si zvykli. Cesta je super až na výjezd z Phonh Penhu. Ten trvá hodinu. Jedeme krásnou silnicí a nebýt těch chatrčí u silnice, mysleli bychom si, že jedeme do Chorvatska. V Sihanoukville bereme tuktuk a už ho nemůžu srazit míň, než pod tři Dolary. Hold přímořské středisko. Jedeme na vytipovanou pláž a jsme zklamaní. Moře vypadá děsně špinavě, bar vedle baru, všude plno pařících bělochů a ceny ubytování 2x takové než jinde. Nakonec nacházíme obstojnou chatku u pláže i s klimatizací. Sprchuji se a vyhazujeme pojistky v celém resortu, jak se spíná malinkatý bojler. Což jsme ani nevěděli. Zjistili jsme to, až když se šla sprchovat Andrejka. Znovu to tedy nahazují. Neváháme a hned po osprchování si jdeme koupit lístek na ostrov Koh Rong. Zamluvili jsme si tam i chatku v resortu Coco kousek od pláže, která má být o mnoho hezčí. A asi to bude docela robinsonáda, tak nevíme, zda tam vůbec bude internet. Poplujeme tam dvě hodiny ostrov je jen asi deset kilometrů dlouhý. Jsme moc zvědaví.

 Teď píšeme deník u stolku na pláži, moře šplouchá a je zase dusno. Nakonec to tu tak špatné není . Jsme ale dost utahaní a brzo půjdeme spát. Společně i s několika společníky. Máme v chatce pavouky, štěnice a mega švába/by... Fuj tajbl. Snad nás zachrání moskitiéra.

NOVÁ VÁRKA FOTEK PŘIDÁNA!

Den  jedenáctý 22.11.2012, ta lepší strana moře

Noc mezi havětí proběhla docela dobře. Nic nám nikam nezalezlo. Měli jsme hermeticky utěsněnou moskytiéru. Jen to vstávání, to byl děs. Kousek od nás ukončili pařbu snad chvilku před zvoněním budíku (6:00). Vstáváme tedy opravdu obtížně, v sedm nám jede minibus do přístavu. Platíme rozespalým majitelům, děláme pár fotek ranního Sihanoukville, chvíli čekáme a za chvilku jedeme minibusem a opět sbíráme další turisty. Do hnusného přístavu přijíždíme cestou okolo ostnatých drátů a vypadá to, jako bychom jeli do vězení. Čeká na nás bárka, kterou pomalu plujeme na ostrov Koh Rong. Je nás na ní asi tak dvacet turistů. Plujeme asi dvě hodiny a jsme nedočkaví, co nás tam čeká. Náš resort je přímo naproti molu, jmenuje se Coco a máme jednoduchou bambusovou chatku kousek od moře. Máme v ní dvě postele, koupelnu, verandu s lavičkou (vše z bambusu) a venku 20cm velkého gekona. Snad to bude ze zvířat všechno, uvidíme, co nás čeká v noci. Chatka je ale čistá a atmosféra je tu pohodová. Resort s asi dvaceti chatkami vlastní dva Turci, a když se zapisujeme, majitelka se pomalu sjíždí mariánkou. Dáváme si oběd (výborné špagety se zeleninou) a jdeme k moři. Procházíme celou, asi kilometrovou pláž z bílého písku, který jsme nikde jinde na světě neviděli. Je tak jemný, že když šoubrujeme nohama, píská. Andrejce to připomíná pudingový prášek. Je tu všeho všudy tak dvacet lidí. Pak procházíme malým lesíkem, za kterým je kratší pláž, a tam zůstáváme sami vzadu u černých kamenů. Na této pláži je jen jeden resort (na naší tři) a tam jsme chtěli bydlet původně. Měli ovšem plno. Jsou tu chatky skoro u moře a pět z nich je v korunách stromů přímo u pláže. Super škoda! Pak se dá jít ještě dál na další pláž a ta je asi 3km dlouhá. Tam se půjdeme podívat příště. Jsme tu do neděle. Moře je, jak to popsat… Čisté, ale jsou vlny, tak to trochu kalí písek. Ale ta teplota! Pomalu ani není cítit, že vejdete do vody, jak je teplá. Máme radši studenější, ale zvykneme si na tu hrůzu. Asi za dvě hodiny jdeme do restaurace resortu, kde jsou ty chatky na stromech, sedáme si do takových pohodlných kulatých křesílek, které tu jsou všude, a popíjíme ovocný šejk. Lidí pár. Tak deset?  Nebudu vás dál trápit…

 Večer sedíme na pláži, dáváme si krevety a špízy s bagetou z grilu. Hraje nám k tomu živá latinská hudba s harmonikou. Po první sérii písniček to vše končí, začíná bouřka. Stejně jim to v reproduktorech strašně škvrkalo. Přesouváme se pod střechu, jako všichni, hraje tu Bob Marley a „šéfová“ už je pěkně sjetá po jointu jako kráva (sedí u nás, u velkého stolu). Kouř se nám valí pod nos a asi se nám bude sladce usínat. Ale to by se usínalo i bez drog. Dooobroooůůůůůů

A+Z, Koh Rong, Coco resort, chatka B11

V GALERII DALŠÍ FOTKY!

Den  dvanáctý+třináctý+čtrnáctý 23-25.11.2012, sladké nicnedělání

Dny 23, 24, 25 se nic významného nestalo. 3x jsme vstali a 3x jsme se šli slunit a koupat na krásnou pláž ostrova Koh Rong. Večer jsme vždycky poslouchali živou hudbu dvou argentinských manželů, která nám už ke konci šla na nervy, popíjeli jsme Margaritu, nebo Mojito a bylo nám fajn. Po desáté to na nás vždycky padlo, a i když generátor dělal pořádný rachot, usnuli jsme bez problémů. Přes noc nás vždycky pokousali komáři, i přes to, že jsme měli moskytiéru a repelent. A jak to svědí! Do toho tu jsou ještě takové miniaturní mušky, které koušou a hned se okolo toho udělá červená skvrna. Všichni tu jsou strašně pokousaní. Malárii snad jako suvenýr vynecháme. Elektřina tu jde jen od pěti odpoledne do desíti večer. A internet tu je! Ten je tady, tak jako ve Vietnamu, snad všude. Dnes (25) si jdeme naposledy užít pláže Koh Rongu a zkoušíme to až na nejvzdálenější pláž. Může to být tak 3km. Procházíme cestičkou v džungli a je to docela dálka. Jdeme v žabkách a máme obavy, abychom nevyrušili nějakou havěť. Přidává se k nám ještě jeden anglicky hovořící pár a asi po deseti minutách se před námi otevírá dlouhá osamocená pláž. Jsou vlny a příliv. Moře tak přineslo spoustu nepořádku, včetně všech možných odpadků. Vůbec se nám tu nelíbí a otáčíme to. Říkám to anglicky dvojce, která se k nám přidala a oni odpovídají, že jdou dál. A najednou zaslechnu „nebo to chceš taky otočit?“! Jdeme spolu docela dlouho a oni to byli Češi. Docela nás to všechny pobavilo a dáváme se do řeči, odkud, kam atd. Nakonec opravdu jdou dál a my to otáčíme. Leháme si opět na stejné místo, jako vždycky a ve tři jdeme pomalu k molu, odkud nám vyplouvá loď. Pluje nás pár a v Sihanoukville jsme před šestou odpoledne. Docela mám obavy, abychom vše pořídili sehnat. Nemáme žádné lístky na autobus, ani rezervované ubytování. Ale teď můžu uvést dobrý příklad, jak snadno se tu cestuje. To je jedna z mnoha věcí, proč se tak rádi vracíme do jihovýchodní Asie. Do centra Sihanoukville přijíždíme v 18:20. Andrejce říkám, že musíme nejdřív koupit lístky na zítra do Vietnamu. Je tu tak půl kilometru dlouhá ulička směrem k moři a na ní docela dost malinkých cestovních agentur, většinou prodávají lístky na autobusy po celé Kambodže, ale i na ostrovy a do Vietnamu, nebo Thajska. Vše u stolku na ulici. Všude mají obrázky s autobusy, trasy odkud kam atd. Jdeme do první a říkám, že chceme jet zítra do Vietnamu. Sedněte si, není problém. Odpoví prodavač. Říkám, že máme namířeno na ostrov Phu Quoc. Hned nám nabízí lístek na minibus i na loď „vše v jednom“. Platím 22 Dolarů za zítřejší cestu a ve 14:30 budeme prý na místě. Ještě nám doporučuje hotel přes ulici, kde prý mají čisté pokoje za 16 Dolarů. Má pravdu. Máme obrovský pokoj, tak pro šest lidí, je tu jen jedna postel a mohli bychom tu tancovat. To vše jsme měli vyřízené za deset minut…

 Jdeme na večeři kus za hotel, dáváme si výborné indické jídlo Masala, pak se ještě chvíli loučíme s Kambodžou a jdeme na pokoj. Dole v hotelu sedí pár bělochů a každý má jednu kambodžskou „kamarádku“. To je tady celkem běžná věc. Setkali jsme se s tím i na ostrově, že dokonce i mladší kluci si sem přiváželi Kambodžanku (někdy i Kambodžanky) a trávili tu s nimi dovolenou…

Tak a teď nevím, jak to mám ukončit. No prostě dobrou.

A+Z, Sihanoukville, tentokrát bez švábů