Den první, 12.11.2012, aneb zpátky v blázinci

…ba ne, tak to není. Vždyť se tam těšíme! Proto jsme si zase zvolili Vietnam a sousedící Kambodžu. Jednoduše je to tam fajn a cestování je docela snadné. No uvidíme. A tak snad se vám naše psaní z další cesty bude líbit…

  Let Praha – Moskva dvě a půl hodiny (po rozbité cestě ) + jídlo s prošlými houskami a majonézou. Žádná výhra. Po příletu si posouváme hodinky o 3 hodiny dopředu a docela běžíme do terminálu D, odkud nám letí další letadlo. Za 55 minut. Rychle si dáváme jedno pivo a sedáme do prosezených sedaček starého Boeingu. Už z Prahy máme palubní vstupenky na zadní sedačky letadla (musel jsem u přepážky trochu poprosit). To kdyby náhodou byla nějaká volná čtyřka sedadel uprostřed letadla. Na spaní. A trefa! Byla, tak jsme ji hned zabrali. Po docela dobré večeři (předkrm losos, pak kuře s rýží) uleháme, ale dost často se budíme. Takže žádný zázrak. Já nakonec zaberu tak na čtyři hodiny a Andrejka prý ještě míň. Po sedmi hodinách klidného letu snídáme palačinku a kafe. Andrejce není moc do řeči a jedno z mála slov, které z ní vypadnou je, když vidí z okýnka Saigon, „zase jsme v tom mamelukově“ .

 Po příletu vyřizujeme již napolo vyřízená multivstupní víza (50 USD za každého), měníme čtyři milióny Dongů a kupujeme za 50,- Kč sim kartu. Ta z minulého roku už nefunguje. No a jinak si připadáme jako bychom tu byli včera. Když vycházíme z letiště, práskne do nás to vedro a slunce! A hned z nás leje. Autobus č. 152 čeká kousek od terminálu a tak nasedáme. Stojí do centra 15,-Kč. Jinak vše při starém J. Randál, klakson, plno motorek… Ubytováváme se ve stejném hotelu Mai Phai jako minulý rok (dokonce máme i stejný pokoj s barokním stropem ) a na přivítanou mě kočka paní recepční sekne do ruky. Bestie vietnamská.

 Andrejka hned usíná a já jdu zatím shánět lístky na zítra do Phonh Penhu. Bez problému je kupuji (12 USD za osobu, cca 6 hodin jízdy) v již prověřené cestovní kanceláři Kim, beru dvě vody, ještě kupuji pirátskou kopii průvodce Kambodža od Lonely Planet (v angličtině) za stovku a asi si jdu taky lehnout. Je 13:15 místního času a můj mozek je pomalejší, než letadlo. Pořád jsem ještě někde na cestě, nebo co. Nějak si neumím uvědomit, kde jsme a co tu děláme. Trošku to vždycky trvá. Než se člověk rozjede, opráší těch pár anglických slovíček, zase přivykne věčnému smlouvání, vedru, že na vás pořád někdo volá „taxi“, „motobajk“, „hej mistr“ …

 Večer zajdeme na jídlo do restaurace, kde jsem si minulý rok na památku vypůjčil slánku  a dáme si to jejich výborné kafe se slazeným mlékem. Zítra v osm ráno odjíždíme do Kambodži, odkud se ozveme. Snad tam bude internet.

A+Z, Saigon

Den druhý, 13.11.2012, směr Phon Penh

Hned po snídani v přízemí hotelu (omelety, ovoce, kafe) jdeme za roh k turistické agentuře, kde na nás čeká mikrobus a s tím jedeme kousek na zastávku autobusu. „Parník“ je na místní poměry pěkný autobus. Vyrážíme asi v osm. Přes hodinu trvá slimáčí jízda Saigonem a pak už to metošíme někdy i 60 km/h . Andrejka spí a já pročítám průvodce co a jak v Phonh Penhu. O půl dvanácté jsme na hranicích ve vesnici Bavet. Docela honosná stavba. Vyhánějí nás z autobusu a jdeme nejprve přes Vietnamskou hranici. Pokládáme batohy na pás s rentgenem. Docela se bavíme při pohledu na celníka, který vůbec nekouká na monitory, ale někam do blba a občas mu spadne hlava . Vůbec vypadá strašně přiblble. Pak kousek popojíždíme k hranicím kambodžským. Tam vyplázneme každý 25 USD za vízum, snímají nám otisky rukou a jedeme dál. Kousek za hranicemi zase zastavujeme. Vyměňuji si v malé bance 50 dolarů a dostávám 200 000 Rielů. Dáváme si u cesty v „občerstvení“ nudle v kelímku s jednou bagetou a sotva smočíme hůlky, už na nás volají, že jedeme. Ale dojídáme, počkají. A počkali. Cestou je hned vidět, že Kambodža je mnohem chudší než Vietnam. Ale silnici mají super, jen plujeme a mě padá na půl hodiny hlava. Probouzím se v Ponh Penhu. Tuk tukem za dva dolary jedeme do hotelu, který jsem vybral. No nic moc, ale nechce se nám hledat jiný. Stojí 10 dolarů, je relativně čistý, ale nemá okna, u umyvadla chybí kohoutky a uprostřed koupelny je kbelík, do kterého kape voda ze stropu . Jsou tři hodiny, tak hážeme batohy do kouta a jedeme si kousek na autobusák koupit jízdenku na zítra do Sen Monoromu. Sice to tu není zas tak špatné, ale ty města nejsou nic pro nás. Jediné co stíháme je muzeum genocidy. K obědu jsme měli jen ty nudle, dusno k padnutí a tohle nás úplně dorazilo. Jen těžko chápeme, že celkem nedávno tady bylo vězení Rudých Khmérů, kde zemřelo asi dva tisíce kambodžanů a za celé čtyři roky (1976 – 1979) jich přežilo jen sedm. Procházíme se budovou, kde byla předtím škola. V místnostech jsou železné postele s řetězy a na stropě tmavé stříkance od krve. V dalším bloku jsou fotky vězňů, z jejichž tváří lze vyčíst, jak hněv, tak žal. Na konci jsou truhly plné kostí, lebky, fotky hromadných hrobů, obrazy hrůz malované jedním přeživším vězněm, no běs! Čteme, že za vlády Rudých Khmérů v celé Kambodži bylo zavražděno asi 20% obyvatel, dva milióny lidí. Hlavně vzdělaní lidé a prý jen i proto, že měli brýle, nebo vypadali inteligentně. A že Pol Pot chtěl mít zemi plnou zemědělců. Hlava nám to nějak nebere. Vzpomínáme, jakéže mají teď komunisté u nás volební preference…?

 Chtěli jsme ještě stihnout královský palác a Stříbrnou pagodu, ale to si necháváme až na příště při cestě zpět ze Siem Riepu. Necháváme se odvézt k nábřeží Mekongu, kde si v docela fajn restauraci dáváme výbornou polévku, Andrejka khmérské kari a já kousky masa s citrónovou trávou. K tomu dvě piva. A pak další dvě (jedno za 10 Kč). Teď už sedíme v klidné uličce naproti hotelu, je pořád dusno a pijeme třetí pivo . Jsme docela unavení a to nás čeká zítra dalších 7 hodin cesty. Ale už do přírody, kde si nějaký den odpočineme a pokocháme se zdejšími vodopády, jezery a kopci. Ubytování tam je prý v pěkných bungalovech v přírodě. Jsme zvědaví a těšíme se. Dáme vědět…

A+Z, Phonh Penh

Den třetí, 14.11.2012, cesta na konec světa s Becherovkou

Vstáváme o půl osmý a nechce se nám. Je tma. Nemáme okna J. Ale musíme, o půl devátý nám odjíždí autobus do Sen Monoromu. Platíme pokoj a o dva baráky vedle si dáváme dobrou snídani. Omelety se zeleninou, bagety a kafe se slazeným mlékem. Tutktukem jedeme na autobusák, kde už čeká docela slušný autobus. Autobus je plný a z toho jsme jen čtyři běloši. Hned po výjezdu si starší bezzubá paní sedící přes uličku vedle mě pouští nahlas jejich krákorání z mobilu a zpívá si. Moc jí to nejde. Za chvíli začínají pouštět v tv jejich příšerné písničky. Paní ale hraje dál, tak to máme mixované.  Asi po hodině jízdy pěknou asfaltkou říkám Andrejce, že mají fakt pěkné silnice a v tom asfalt končí a najíždíme na šotolinu, po které jedeme další hodinu. O půl dvanácté zastavujeme na občerstvení a WC. Mají tu různé lupínky, banánové, bramborové, nebo jaké to jsou, ale hlavně smažené malé ptáčky, pavouky a cvrčky. Čuchám si a docela to voní. Máme před sebou ještě několik hodin jízdy, tak to neriskuji. Příště! A tak kupuji jen ananas a banánové lupínky. Paní od vedle si koupila cvrčky a cestou je baští. Mastné ruce utírá do sedačky. Hudba furt hraje a už nám to leze silně na nervy. Krajina, kterou projíždíme se postupně mění. Od políček přejíždíme ke kaučukovým plantážím a končí to cestou mezi džunglí. Ale to až po sedmi hodinách! Ke konci cesty je vidět čím dál tím chudší okolí. Pak už se jen občas objeví sem tam malá vesnička s chatrčemi na kůlech. Pořád jedeme. Je to nekonečný! Nemít Becherovku, kterou jsme si koupili na letišti…  V Sen Monoromu jsme po devíti hodinách. Strašný. Ale pořád lepší, než kdybychom sem jeli před pěti lety. To tady ještě nebyla asfaltka a cesta z Phonh Penu byla na dva dny. Je už tma, prší a je chladněji, ale žádná velká zima to není. Máme vytipovaný resort s chatičkami a dva chlápci na autobusáku nám nabízejí, že nás tam hodí. Ale na motorkách. Je to jen dva kiláky a tak jedeme. Já první a Andrejka za mnou s chlápkem na druhé motorce. Přijíždíme trochu mokrý, ale vypadá to tu dobře, sice je tma, ale chatky jsou pěkné. Bereme si lepší se jménem C7 s teplou vodou za 15 USD. Je v ní i masivní nábytek, masivní postel a na každé straně postele umělé kytky. Jdeme se zapsat a domlouváme si na zítra, že buď pojedeme na slonech do džungle, nebo si půjčíme motorku a zajedeme k vodopádům. Uvidíme. I podle počasí. Jdeme do velké restaurace, jsou tam jen čtyři stoly a jsme v ní sami. Dáváme si pivo Angkor, dvě velké polévky, nudle s vepřovým a rýži se zeleninou a masem.

  Jsme dost utahaní a rádi, že už ležíme v posteli pod dekou. Venku dost fouká a hýbou se nám závěsy. Okna jsou ale zavřená J. Je děvet, padají nám oči a venku cvrkají cvrčci. Pořád slyšíme nějaké kvikání. Asi tu máme někde gekony a kdoví co ještě…

A+Z Sen Monorom

Den čtvrtý, 15.11.2012, mopedem červenou cestou

V noci nás budí silný vítr a pořád čekám, že nám ulétne střecha. Nestalo se a vstáváme o půl deváté. Počasí nic moc. Cca 25 stupňů, vítr a občas mrholí. Snídáme palačinku s banánem, kafe a čaj. Týpek jménem Run, ten co nás včera odvezl z autobusáku, z nás cejtí kšeft a nabízí nám k půjčení motorku. Původně jsme chtěli jet na trek se slonem džunglí, ale prý už je pozdě. Tak bereme moped za osm dolarů, tankujeme plnou a jedeme směr vodopády Bou Sraa. Ještě před tím nám Run namaloval mapu, kudy máme jet a zaplatili jsme mu za zítřejší trek se slonem. Na ten se strašně těší Andrejka. Cesta k vodopádům má být dlouhá asi 30km. Kousek za městem končí asfalt a najíždíme na hliněnou cestu v krásně červenohnědé barvě. Neprší, myslím si ale, že když zaprší, musí to být jako mýdlo. Cesta je ale rovná, skoro jako uválcovaná. Od poloviny ale už jsou občas díry, koleje a kameny. Projíždíme za celou cestu dvěma vesničkami, kde se snad minimálně před sto lety zastavil čas. Po cestě nám přebíhají děti, krávy, prasata, psi, kachny, tak je to zábava J. Co tady ale nechybí, jsou stožáry k mobilnímu signálu. Posledních deset kilometrů jedeme džunglí, ale i ta je dost prořezaná. Kambodža totiž nejvíce ze všeho vyváží dřevo… Po 33 kilometrech jsme u vodopádů. Jsou asi 30 metrů vysoké a je to hezká podívaná. Kousek dál voda padá znovu dolů. Fotíme, kocháme se a kupujeme si banány. Takové menší tlusté a zelené. Myslel jsem si, že budou ok, ale ještě jsou nezralé. Andrejka se mě směje, že to jsou banány na vaření J. Kousek dál si kupujeme další a ty už se dají jíst. Jdeme se ještě projít k chatrčím kousek za les, kde si chceme dát něco k jídlu. Nabízí nám kuře, které je do půlky potopené v bublajícím oleji anebo tři živé ryby. Vypadají jako menší sumci. Andrejka nic nechce, protože to tu na ní nedělá dobrý dojem. Já riskuji tu rybu. Starší paní, která ji připravuje, má dlouhou jizvu na krku. Ani nedomýšlím od čeho. Do tlamy ryby cpe cibulku, osolí ji a živou mrskne do oleje. To se nelíbí Andrejce. Mě se zase nelíbí to, že jí nevykuchala. Dostávám ji s miskou rýže a salátem z manga s chilli. Už jsem měl lepší rybu. Salát z manga nebyl špatný. Stálo to naštěstí jen devět Korun. Větší cenu to nemělo. Fuj. Jedeme zpátky a docela to mastíme. Občas poprchává, a když nám to párkrát ujede, Zpomalíme. Andrejka totiž nemá helmu. Tady ji vozí jen řidiči J. Kousek před Sen Monoromem se ještě stavujeme na kávové plantáži, kde koukáme, jak kafe roste a pak si dáváme konečně jídlo. Nudle se zeleninou a Rýži se zeleninou. A samozřejmě výborný kafe. Zbývá nám čas a jedeme na vyhlídku, z které je vidět na celé městečko a hliněné letiště. Pak se ještě cestou zpátky procházíme po zdejší tržnici a to je teda strašná díra! Je po dešti, všude plno bahna, stánky se zeleninou, jetým masem, různými blbostmi, ale kupodivu nechybějí mobilní telefony. Včetně Iphonů (jen modely 4, pane Blacku!). Nesvítí nám světlo, tak radši už jedeme dom. Přijíždíme za šera. Ještě si dáváme v maxi restauraci dvě velké polévky, piva a chvíli relaxujeme u kambodžské telenovely J. Strašná krávovina. Ještě hledáme Runa, má mě vrátit pas, ale není tady. Snad se zítra objeví! Ráno nás odveze na ten výlet se slonem… Snad.

A+Z pr_el světa

P.S.: zítra nahrajeme konečně pár fotek do galerie

Den pátý, 16.11.2012, den slona a blesku

Docela s obavami vstáváme, co se bude dít a jak s pasem. Náladu nám ale vylepšuje sluníčko. Nakonec Run přijel, když jsme si dávali k snídani palačinky s džemem a kafe. Poznali jsme ho z dálky podle toho, jak máchá rukama, jako když má před sebou valchu. Pořád mu je zima. Je to směšný. Po snídani nám dává trs banánů pro nás a pro slona. Jedeme zase na dvou mopedech asi dva kilometry do vzdálené vesničky, kde mají dva slony. Vylézáme po takovém dřevěném nástupišti a už to společně s mladým mahmudem (řidičem) pelášíme směr džungle. Odhaduji rychlost tak 2 km/h. Za deset minut se v duchu proklínám, na co jsme to vlezli. Sedíme v takové malé bambusové sedačce, která je ukrutně nepohodlná. K tomu začíná pařit slunce jako blázen. Naštěstí  vjíždíme do džungle, kde je stín, ale zase dusno. Slon je vlastně slonice a cestou pořád něco chobotem trhá a zastavuje se. Vůbec se nedivíme, že tento výlet je na celý den. Jdeme docela z prudkého kopce a bojíme se, aby ta chatrná sedačka nesjela na stranu, nebo slonice se někde nesmekla. Při té vysoké rychlosti člověk nikdy neví. Asi po hodině a půl přicházíme k řece a slézáme. Dáváme jí pár banánů. Beru si na záda batoh, odložím si banány a než se otočím, banány jsou v pr… Teda ve slonici. I s provázkem na nošení.  Je půl jedenácté a mahmud nám říká, že je pauza do jedné. A co tady jako budeme dělat? Říkám Andrejce. Slon se šel pást a my si dáváme rýži se zeleninou, kterou nám dali s sebou. Sedíme v bambusovém přístřešku, pozorujeme řeku a přijíždějící Francouze na dalších slonech. Ve dvanáct už říkám magmudovi, že chceme jet. Jde pro slonici a začíná jí ještě koupat. Je to pěkná podívaná. Slonice skoro celá leží pod vodou a on jí myje. Pak pomalu vystupuje z vody, podrbe se o strom a jde k místu, kde na ní dá mahmud sedačku. Já už nejedu, jdu radši pěšky. Aspoň bude mít Andrejka víc místa. Jdeme jinou, delší cestou. Je ukrutné dusno a leje ze mě. Vycházíme z džungle na krásnou planinu, kde příjemně fouká vítr. Andrejku nechává mahmud řídit. Sedá si za hlavu a strašně si to pochvaluje. Prý má děsně žhavé uši. O půl třetí přicházíme zpět do vesnice a skoro hodinu čekáme, než pro nás přijedou mopedy. Pozorujeme dění. Děti tu jezdí na kolech, ale i na mopedech. Jinak je to jedna velká farma. Všude se promenádují prasata, kachny, slepice, buvoli, psi… Konečně jsou tady a jedeme do chatky. Cestou se ptám, jak dlouho tu je asfaltka a prý teprve rok! Říkám mu, to máme ale štěstí! Jdeme do chatky, dáváme se dohromady a já na chvilku usínám a mezitím se stmívá. Probouzí mě Andrejka a prudký liják. Odpojuji notebook od nabíječky a jdeme vybírat fotky, které vám chceme poslat do galerie. Už to skoro máme, když najednou práááááááááááááááásk! Ukrutná rána, celá chatka se zachvěla, instinktivně koukáme z okna a asi tak sto metrů od nás uhodil do něčeho blesk. Vidíme plno jisker, oheň, který hoří jen chvíli. Vypadává elektřina a Andrejce prý brní obě ruce a pusa. Mě nic. Docela jsme z toho vyjevení… to jsme ještě neviděli! Brrr. Málem jsme se posr…. Koukáme z okna, ale nic nevidíme. Jen doufáme, že neuhodilo do něčí chatky. Je jich tu teď obsazených asi pět. Bleskosvody tady nemají. Nikde žádný povyk, tak se asi nikomu nic nestalo. Ráno se tam půjdeme podívat. Bouřka docela rychle odchází, tak jako náhle přišla. Nahazují generátor a televizi, kterou jsme si na pokoji ještě nestačili pustit, si už nepustíme. Nefunguje. Ještě, že jsem odpojil ten notebook od nabíječky… Po půl hodině jdeme do restaurace, kde místní, asi šéf, marně zkouší taky pustit velké elcédéčko a strašně se diví, proč nejde. Ani internet nefunguje, proto to vše musíme poslat zítra z Kratie, kam v osm ráno odjíždíme minibusem. 4 hodiny, ale bude to pět. Už je známe. Dáváme si výborné maso se zeleninou a necháváme si udělat domácí hranolky. Pijeme pivo a už je nám fajn…

Dobrou

A+Z Meteleskum bleskum

P.S.: FOTKY VE FOTOGALERII PŘIDÁNY!!!

Den  šestý, 17.11.2012, horskou dráhou za delfíny

Budík v telefonu spouští v 6:30. Nechce se nám a vstáváme v 6:45. Balíme a jdeme se kouknout, kam včera ten blesk uhodil. Měli jsme asi štěstí. Byla to protější chatka asi 70 metrů daleko. Plechovou střechu má na cimpr campr, vnitřek taky a betonový sloupek je vejpůl. A pak je ještě rozštípnutý strom o kousek dál. Už to tu khmérští zaměstnanci uklízejí a mají z toho prču, že prý kdyby tam zrovna někdo bydlel, byl by „black“ (černý). Jdeme se nasnídat, v osm se má pro nás stavit minibus do Kratie. Po palačinkách čekáme u recepce a nic. Půl deváté a stále nic. Už se ptám dvou chlápků v recepci. Že neví, prý u koho jsem kupoval lístky? Volají Runovi, ten nikde. Už jim jasně dávám najevo, ať mě vrátí 20 Dolarů a zavolají jinej minibus. Koukají jako puci a to se jim samozřejmě nechce. Když tu naštěstí v devět hodin s troubením přijíždí náš minibus. Je plný, batohy nám přivazují za zadní dveře. Sedám si malé sedadýlko bez opěradla. To budou dlouhé čtyři hodiny! Jedou s námi ještě čtyři běloši. Ze Sen Monoromu je to pořád dolů a nahoru a dolů. Letíme jako šílení! Netroufám si odhadovat rychlost. Andrejka se moc bojí. Minibus je pro 14 lidí i s řidičem a jede nás 27. I řidič se dělí o sedačku s jedním cestujícím ! Cestou „přistupují“ další, ale na střechu. Z kopce to vždycky rozjede naplno, abychom vyjeli další kopec. Asi za hodinu jsme už dole na rovině a díky bohu je tu dost vesnic, tak musí jet řidič pomalu. Já už nevím, jak si mám sednout, ale cesta naštěstí trvala „jen“ tři a půl hodiny. Vystupujeme v Kratii (já dřevěný) a vidíme jednoho Kambodžana držet cedulku „Zdenek Maly, Andrea Mala“. Se musíme smát, asi ten Run dal někomu echo, že přijedeme. Veze nás do hotelu, který jsme si už vytipovali, a je to jen kousek. Hotel je pěkný, levný (7 Dolarů) a přes ulici teče Mekong. Ubytováváme se úplně nahoře ve čtvrtém poschodí. Dole v restauraci si dáváme docela dobré jídlo (zas tak dobré asi nebylo, nemůžu si vzpomenout, co to bylo). Onen chlápek z autobusáku nám pronajmul moped a ještě jsem ho požádal o lístky na zítřejší autobus do Siem Reap. Hned po obědě startujeme, bereme dva litry benzínu (litr za dvacku) a pelášíme to na směr sever do Kampie, kde se mají vyskytovat ty vzácní delfíni. Jedeme půl hodiny a samozřejmě to přejíždíme. A přitom tam byla socha delfína jako blázen. Po čtvrt hodině se vracíme a napodruhé to vyšlo! Jinak něco tu najít fakt není jen tak. Cedule žádné, jediné, které tu jsou, tak se třemi hlavami nějakých potentátů a je tam napsáno „Cambodian´s people party“. To je snad všude. Údajně „Lidová strana Kambodže“. Zastavujeme u sochy delfína a je tam malinká budka, kde po nás chtějí 10 Dolarů za každého. Docela dost. Ale aspoň v tom je hodinová projížďka po Mekongu a sledování delfínů. Jsem docela skeptický, myslím si, že je stejně neuvidíme. Prý je jich tu už málo. Snad se to trmácení sem vyplatilo. Sedáme na takovou delší loďku se stříškou, a když odpádluje náš kormidelník doprostřed Mekongu, slyšíme pfffssst. A kousek od nás delfín vyplul nad haldinu a za chvíli znovu a znovu. Je to hezká podívaná, jak se nadechují. Mají malou ploutvičku na zádech a za hlavou takové varhánky. Vypadají srandovně. Fotíme a hodinu je pozorujeme. Lije z nás jako z konve, jaké je ukrutné vedro. Na břehu si dáváme vodu a necháváme se ovívat příjemným větrem při cestě zpět. Projíždíme si Kratii, trh, malé centrum, staré koloniální vily po Francouzích. Je to tu příjemné. Vracíme skůtr a jdeme se najíst do jedné z restaurací v centru. Dáváme si nudle s masem a pozorujeme, jak se spouští obrovský liják a během pár sekund jsou ulice plné vody. Jak se plní, šváby z ulice utíkají do krámečků a hospod. I nám pod nohama. Jídlo zase nic moc, oproti Vietnamu, žádná sláva. Jsme utahaní a jdeme si lehnout. Ráno v šest musíme vstávat na další autobus do Siem Reap. Ještě dávám nabít notebook a pic, zakouřilo se ze zásuvky a nabíječka v háji. Tak to je pech. Blesk přežila a tohle je jak naschvál. Budu muset zítra v Siem Reap zkusit sehnat jinou. No tak to nevím. Má to ale být nejvíce turistické město v Kambodži…

A+Z, Kratie

Den  sedmý, 18.11.2012, nemožné na počkání, zázraky hned

Ráno v šest to je utrpení. Už jsme docela ucestovaní a celou noc lilo jako z konve. Strašněj rámus a ještě to horko! Andrejka spala dobře, já ne. Odcházíme z hotelu o půl sedmé, abychom si ještě stihli dát snídani u malého autobusáku společnosti Sorya. Dáváme si mastnou omeletu, kterou nedojídáme a kafe s mlékem. Ještě kupuji něco jako kus cukrové třtiny, ale třtina to není. Všichni to kupují s sebou do autobusu, tak to zkoušíme. Autobus je starší, ale na Kambodžu… Odjíždíme na čas (v 7:15) a před sebou máme deset hodin jízdy s jedním přestupem. Jedeme půl hodiny, zastavujeme, nabíráme jednoho člověka a vracíme se zpátky. Po další půl hodině jsme zase na tom místě, odkud jsme vyjeli. Tak to nám hlava nebere, jako i ostatním čtyřem bělochům. Mohli jsme o hodinu dýl spát. Jsou prostě jiní… Tak odjíždíme podruhé a tentokrát se snad vracet nebudeme. Jedeme tři hodiny s jednou zastávkou, která je 5 minut před koncem. Zase tomu nerozumíme. Přestupujeme do jiného autobusu, který  už je vychlazený (je zase strašné vedro). A po chvíli jedeme dál. Usínáme oba asi dvakrát na půl hodinky a cesta je docela pohodlná. Dvakrát se zastavuje na WC a jídlo. Já sedím u okýnka a někdy je až dojemná ta chudoba… Pozoruji ty jejich domy na kůlech, všichni mají krávy, prasata, slepice. Tam spí někdo v síti, tam si hraje plno dětí v bahně, tam sedí před domem staří manželé… jako běžící film. O půl šesté se zavírá opona a jsme v Siem Reap. Opět nás tu čeká další kámoš kámoše s cedulkou, kde jsou naše jména. Jedeme tuk tukem do hotelu a výběr nechávám na něm. Nechce se mě vybírat z toho obrovského množství. Dávám mu jen limit 15 – 20 Dolarů. Vždycky se můžeme podívat do pokoje a pak říct, jestli ho chceme, nebo ne. Hotel je ale nejhezčí ze všech, v kterých jsme do teď bydleli. A v klidné čtvrti navíc. Domlouvám s ním na zítra, že s námi udělá celodenní prohlídku chrámů za 20 Dolarů. Je rád. A ještě se ho ptám, jestli by mě nepomohl sehnat novou nabíječku k notebooku. Někam volá, říká typ notebooku a že prý nám ji někdo za deset minut přiveze. Jdeme zatím na pokoj a opravdu! Za deset minut někdo klepe a přináší mě novou nabíječku za 18 Dolarů!!! Koukáme jako blázni. Zkouším ji, je malinko jiná, ale parametry má stejné, funguje, tak máme radost! To jsme teda nečekali. Už slyším prodavače u nás v Čechách... jó, to musíme objednat... Jdeme na večeři do centra, kde se před námi otevírá nová, jiná Kambodža, než jsme ji do teď viděli. Plno turistů směřujících jen na chrámy Angkor Wat to tu mění na komerční továrnu. Plno barů a restaurací, západní hudba… Zas až takhle moc jsme to nečekali. Ale jedno plus to má! Dáváme si výborné jídlo. Andrejka vietnamskou polévku a smažené rolky a já tři kotlety na grilu s rýží! Konečně pořádná flákota! Ještě pivo a chvíli se koukáme na davy turistů. Šouráme se pomalu uličkami, koukáme do krámků a oči se nám klíží...

Dobrou

A+Z, tak trochu jiná Kambodža