Den první 29.6. 2014, Havana, celníci a my

Říkáte si, co tam? No přece Mojito, CubaLibre, Dauqiri a doutníky, ne? Ale tak hlavně i ta příroda, pláže, lidi a vůbec. A jak to tam Fidelovi jde... Proto sedíme v Boeingu 777 a 9,5 hodiny z Paříže se „pomalu“ blížíme ke Kubě. Pravým křídlem škrtáme o New York, Miami a po klidném letu sedáme s hodinovým zpožděním v 19:30 v Havaně.  Jdeme halou k imigračním budkám, kde vyplňujeme ty zbytečné papíry, jako všude, které stejně nikdo nečte. Čekáme v dlouhé frontě spolu s lidmi, kteří přiletěli z Toronta, Barcelony a Mexika. Fronta se vůbec nehýbe. Stojíme jako jedni z posledních a po hodině jsme konečně na řadě. Dávám celníkovi pas, vízum a po chvíli volá kolegyni, která mě odstaví a říká moment. U Andrejky se to opakuje. Tak zase čekáme. U přepážek jsme zbyli z tisíc lidí sami. Že prý je to normální kontrola, žádný problém. Znovu si píše, co jsme měli napsaný na tom papíře. Jména, povolání, kolik máme peněz (sebou)J, jakou elektroniku. Za deset minut nás pouští. Jdeme pro kufr, který tam chudák stojí úplně sám. A aby toho nebylo málo, ještě nám všechny zavazadla rentgenují. Zase čekáme. Je půl desátý a konečně vycházíme z letiště, kde do nás práskne dusno. Jdu si vyměnit peníze za konvertibilní pesa (pro turisty, jinak místní mají pesa svoje), kde kurz je stejný jako za dolary. Bereme taxi, kde je cena z letiště daná. 25 CUC za oba (500 Kč). Dávám mu adresu na Helenu Rodrigezovou, která v Havaně ubytovává turisty. Češka, která se před padesáti lety provdala za kubánce. Trochu bloudíme, ale o půl jedenácté v noci slyšíme „dobrý večer“. Jsme rádi, že kurz španělštiny ještě počká J. Prohodíme pár vět, dohadujeme cenu (25 CUC), snídani a mrtví usínáme v čistém pokoji v přízemí.

Den druhý 30.6. 2014, první Mojito a regály na prodej

Ráno se nám díky časovému posunu šest hodin chce vstávat. Rodrigézka nám uvařila vajíčka, tousty s domácí šunkou (vyrábí ji prý soused), kafe a k tomu talíř tropického ovoce. Tak si povídáme a že se občas na letišti stane to, co nám. Česká vláda tu prý podporuje disidenty, tak proto.  Dává nám tip na dvoupatrový autobus, který staví pár bloků od baráku. Za 5 CUC jedeme bez střechy na okružní jízdu po Havaně. První, co nás trkne je to, že tady je strašně malej provoz. A vůbec lidí málo. Za to pomníků, Fidelů, Che Guevarů je všude dostatek. Na střeše autobusu krásně fouká, jinak by se to vedro nedalo vydržet. Jedeme kolem moře a vystupujeme u Capitolu, který je něco jako kopie toho ve Washingtonu. Procházíme se, obdivujeme ty typické staré americké bouráky, kterých je tu plno. Mezi nima se občas proplete stará Lada, Fabie, Jawa. Jdeme si koupit do malého obchůdku vodu a kromě pár vod mají v pultu jen pár plechovek olejovek a limonád. Asi budou mít inventuru J. Pak procházíme centrem, pěknou uličkou, kde nás zarazí lékárna. Léky žádné jako u nás, ale jen samé dózy s něčím přírodním. Jdeme dál… sem tam nějáká cetka a pak koukáme na něco jako jídelnu. Jdeme dovnitř a maj tu jen paletu vajec, nějáké velké pytle, pár sendvičů s tučným vepřovým, párky a trocha kuřecího. No, nic pro labužníky. Asi o sto metrů dál nás láká docela pohledná kubánka do její rodinné restaurace v patře s terasou a živou muzikou. Je to tu jako spíš u někoho doma. No vždyť vlastně jsme. Dva koktejly, jídlo (Andrejka krevety, já kuřecí kousky s rýží), kafe a puding za 10 CUC za osobu. Nic extra levného, ale bylo to výborné! K tomu nám tři muzikanti hráli kubánskou muziku a Mojito s Dauqiri nám pěkně vlezlo do hlavy J. Procházíme až na konec uličky, kde má být supermarket. Tak na to jsme zvědaví. Vcházíme a hned nás ochranka vrací, že batoh, co mám na zádech musím dát veku do úschovy. Tak si vystojíme asi desetiminutovou frontu (trošku pochybujeme, že to bude stát za to) a jdeme dovnitř. V suterénu jsou potraviny. Kupujeme tři vody a jdeme se podívat k moři. Nedá nám to a cestou trošku přemýšlíme. V ulicích je pár lidí, sem tam auto a jinak nic. Celkem čisto (z čeho taky odpadky?).Nikdo nás neotravuje jako v Asii, je tu taková zvláštní pohoda. Jdeme po nábřeží, kde je jen pár místňáků na skále u moře. Koukáme na tu krásnou architekturu, která se pomalu rozpadá. Všechny baráky jsou ošuntělé, nebo dokonce polorozpadlé. Pěkně to pere, tak asi za patnáct minut sedáme do stínu na terasu jednoho hotýlku, jehož sláva (podle fotky na stěně) byla v roce 1920. Dáváme pivko a k tomu nám zase hraje živá muzika. Pomalu jdeme k tomu samému autobusu, který dělá pořád stejný okruh, tak nás zaveze zpátky. Vítr nás zase pěkně ovívá a my se těšíme, jak zítra pojedeme naším novým fárem na nějakou pěknou pláž. Jsme zvědaví, jak to bude vypadat v menších městech a co tam budeme jíst J. Dobrou chuť, pokud právě obědváte J.

A+Z, Havana.

Den treti 1.7. 2014, jdou po nás!

Ráno snídaně u Rodrigézky, balíme, a mladá Rodrigézka (samozřejmě za poplatek) nás veze do hotelu Neptuno, kde máme rezervované auto. Půl hodiny čekáme, než si šéf v klimatizované budce ověří pravost voucheru, podepisujeme papíry, platíme ještě pojištění, kauci a plnou nádrž benzínu (auto se vrací s prázdnou) a sedáme do bleděmodré KiiPicanto automat a hlavně s klimatizací. Jedeme po pobřeží směrem východ a pak na jih. Kubánská hudba nám k tomu hraje. Chceme se podívat na dům Ernesta Hemingwae, který tu léta žil. Jedeme asi 15 kilometrů Havanou. Když na jednom semaforu slyšíme pssssssssssss. Zadní kolo nám uchází, protože jeden černoškej sígr na kole nám vytáhnul ventilek a jako by nic si šlape dál. Nasr… zajíždím ke straně a vyměňuji kolo. V tom pařáku to je pořádná dřina a pěkně ze mě leje! Za pár minut jedeme dál a jaká náhoda, za sto metrů je na chodníku pomalovaná pneumatika (jako pneuservis). Jasný jak facka… No ale necháváme to tady opravit a vyměnit. Cena? 1 CUC (dvacet korun) a půl hodiny zdržení. I z takovýmavěcma se musí na cestách počítat. Jedeme pořád na jih a Hemingwayův barák nenacházíme. Necháváme to na cestu zpátky a pereme to po širokém obchvatu Havany až na východní kraj, kde sjíždíme na cestu podél pobřeží. Provoz je minimální a asi za hodinu stavíme u restaurace. Je tu prázdno. Andrejka si dává pizzu a já kuřecí s rýží. Pizza vypadá strašně (jsem ale ticho) a moje jídlo ujde. Studujeme slovník a Andrejka si tady chce ve španělštině zarezervovat na druhý den stůl J. Jedeme dál po pobřeží a občas musím vypnout klimatizaci, aby ta Kia jela pořádně do kopce. Za pár kilometrů sjíždíme na chvíli k dlouhé pláži, kde se poprvé koupeme v Karibiku. Voda je jak kafe a krásně čistá. Je tu jen pár lidí. Kousek dál chceme přespat (někde za Matanzas), ale Andrejce se tam nelíbí. Zkusíme to tedy ve Varaderu. Turistický ráj všech cestovek. Přijíždíme k platebním bránám a míříme k bráně s nápisem CUC. Platíme dva cucky a za bránou nás zastavuje policajt. Umí trošku anglicky a první věc je, že nesmím řídit bez trička. Dobře, oblékám se. A druhá, že jsem před bránou přejel žlutou čáru, která ohraničuje vjezd k ní. Říkám „jak jsem jako měl přejet k té bráně, kde se platí v CUC-kách? No nakonec nás pouští a jako že teda bez pokuty! Ještě to zopakuje a můžeme jet. Ještě teď si můžeme ukroutit hlavy… ! Bereme jeden pěknejCasaParticularez (ubytování v soukromí) se snídaní za 35 CUC pro oba. Cena nic moc (hold jsme ve Varaderu), ale líbí se nám to, tak bereme. Ještě stíháme jít na dvě hodiny na pláž. Dlouhá pláž (8km) se světlým pískem a krásně čistou vodou. Jsou docela vlny, tak si jen tak zablbneme a na ručníku zaujímáme tu nejlepší pozici. Zapadající slunce nad mořem se nikdy neokouká...

Kousek od pokoje máme malou hospůdku, kde si dáváme Mojito a krevety s rýží. Ještě jako příloha k tomu je odporná kaše neurčitého původu a kyselá okurka. A odporně kyselá. Jak se píše v průvodci… „když sem zavítá labužník, kubánskou stravu považuje za špatný vtip“… tak pod to se podepisujeme i my... A+Z, Varadero.

PS: budeme se snazit poslat dalsi radky, ale mobilni internet tady neexistuje, wifi je neznamej pojem a internetovych kavaren jako safranu...

Den čtvrtý 2.7. 2014, když muž se ženou… přejídá

Ráno snídáme u Jorjeho doma v patře. Jorje je starší charizmatický puntičkář. Snídani máme dokonale připravenou a pomalou angličtinou nám vysvětluje co je co. Je to docela hostina a užíváme si. Ukazuje nám své dva psy. Jeden tlustej jezevčík a druhej srnčí ratlik s křivou nohou. Vždycky, když se ubytováváme v soukromí, hned chtějí oba pasy a podpisy. Máme v nich vložená víza a Jorje nám ukazuje, jak je radši připnul sponkou, abychom je neztratili J. Škoda, že spěcháme, zůstali bychom ještě den. Za chvíli valíme směr východ - Remedios a pak přes 40km dlouhý most na ostrov Cayo Santa Maria. Jedeme po úzkých rovných cestách nejdříve na jih k dálnici, kterou tady budovali kubánci ve spolupráci s rusáky. Benzín nám rychle ubývá a pumpa nikde. Chceme natankovat radši dřív, ale daří se nám to až když se chystá rozsvěcet magický oko. U pumpy a oběda měníme plán. Je to ještě přes 200km. Byli bychom tam jen jeden den na pláži a další den zase zpátky přes 200km do Trinidadu. Jedeme tedy rovnou na Trinidad. Cesta se vine směrem k jižnímu pobřeží. Cestou kupujeme za dvacku nakrájený ananas a asi za hodinku přijíždíme do hnusnýhoCienfuegos. Vítá nás komín vypouštějící temně černý kouř. Po cestě jsou paneláky a billboardy s Fidelem a jeho kámošem Chávezem. Rychle pryč! Máme to asi něco kolem osmdesáti kilometrů. Jedeme klikatou cestou a po levoboku máme hory. Přejíždíme pár mostů, pod kterými jsou pláže a koupu se tam místní. Cesta je nekonečná. Přijíždíme asi v pět a chceme se ubytovat ve 4km přímořské vesničce La Boca. Vypadá to tady ale jako někde v cikánově. Pláž žádná, nebo spíše z útesů a voda nevoní mořem… Jdeme podle průvodce a ubytováváme s v takové oáze u Soni. Soňa=otrávená tlustá paní. Domlouvám cenu i se snídaní a sleví jen, když u ní budeme večeřet. Podezírám, že nám natáhne večeři a dohoní tím slevu. Hned se jdeme vykoupat, ale nelíbí se nám to tu. Bereme auto a jedeme na 4km vzdálenou pláž playa Ancón. Ta je krásná a jsme na ní sami. Je příšerný vedro a voda se za chvilku začne vařit. Ani se neosvěžíme. Ale dá se to vydržet J. Odpočíváme a málem zapomínáme na večeři. Máme ji domluvenou na osmou a je grandiózní! Fazolová polívka, ryba, humr, smažené chipsy, smažený banán, čerstvé ovoce, no prostě plný stůl. Až moc. Ještě, že to máme do pokoje jen pár kroků…

Den pátý 3.7. 2014, svině

Ráno v osm snídáme a moc jsme se nevyspali. Vedrem. Klimatizace v pokoji sice byla, ale řvala by jako nějaká mašina na stavbě. Snídaně je zase moc dobrá. Balíme a jedeme do Trinidadu. Auto necháváme v jedné ulici, kde na nás mává děda s cedulí oficiální parkoviště. Jdeme kolem stánků se suvenýry a slunce už zase peče. Procházíme se po náměstí. Je to opravdu krásný město s nádhernou koloniální architekturou. Nahoře na náměstí u muzea sedí na rohu starší kytarista a krásně hraje a zpívá. Na chvíli si sedáme a nasáváme (atmosféru). Pomalu scházíme dolů a objevujeme internetovou kavárnu. Konečně! Asi půl hodiny surfujeme, posíláme deník na stránky a platíme 5  CUCek. Drahota. A vůbec je tady dost draho. Pro turisty samozřejmě. Ty mají jiné ceny. Ubytování okolo 500Kč za oba, průměrné jídlo kolem 150 pro jednoho a litr benzínu 29. No ale dost počítání a hurá do zátoky sviní na pláž playa Girón. Jedeme zpátky kolem kouřícího komínu a stáčíme se na jih. Jedeme dloooouuuuuhýmarovinkama mezi stromy, palmami a za 40km od odbočky jsme na místě. Poklidná vesnička. Ubytováváme se v Casa kousek od cesty. Casaparticulares se vždycky pozná, že na baráku mají namalovanou takovou modrou kotvu. Máme pěkný pokoj a auto nám dávají za bránu k baráku. Hned jdeme na pláž. Je to asi kilometr a cestou se stavujeme na jídlo v jediné restauraci. Stálo to 12 CUC a bylo to odporný. Prorostlý vepřový, rýže s fazolemi a brambory. A ještě nám k tomu přinesli pečený placky a nějakou neidentifikovatelnou hmotu. Asi marmeláda, či co… Maso jsme hodili psům. U pláže je vidět, že tady byl ještě před nedávnem nějaký vojenský prostor. Míjíme několik desítek vykradených vojenských chatek a za nimi je docela pěkná pláž. Sny o pohádkovém Karibiku se nám pomalu rozplývají. Je tu pár lidí a vstup do vody je přes mrtvé korály. Odpočíváme a koupeme se. Nakonec jdeme směrem po pláži omrknout polorozpadlé betonové molo s nějakou strážnou věží. Působí to tady divně a ponuře. Ještě máme v rezervě jednu destinaci u moře. Na úplný závěr. Tak snad tam! Jdeme pomalu domů a koukáme na blesky v dálce. Žádný déšť nepřišel ani při výborné večeři (zase humr a krevety). Sedíme při Bucanéru (silné kubanské pivo) v teplé noci a je nám fajn…

Den šestý 4.7. 2014, opravdový Karibik a Viňales

Snídani si náležitě vychutnáváme, protože nás čeká dlouhá cesta zpátky přes Havanu na druhou stranu Kuby, do Viňales. Odjíždíme asi v devět. Jedeme směrem na autopistu (dálnici) po pobřeží. Přes cestu nám ale běhá plno krabů (směrem od moře) a tak se snažíme kličkovat. Za chvilku to ale vzdáváme a občas slyšíme, jak to zakřupe. Míjíme pár vjezdů k nedalekému moři. Neodoláme a u jednoho zastavujeme. Bereme ploutve, brejle a skáčeme do průzračného moře. Škoda, že tady není internet a nemůžeme se okamžitě podělit o fotky. Máme podvodní pouzdro na telefon… Viděli byste tu krásu, která se těžko popisuje. Konečně opravdový Karibik! Takhle nějak jsme si to vysnili. Musíme se ale vzbudit a pokračovat. Upalujeme to dál a cesta docela ubíhá. Dálnice je občas skoro prázdná. Tříproudá, sice křivá, ale dá se jet přiměřeně rychle. Jen občas potkáváme cyklistu, koně a hlavně je tady plno stopařů! Ty stojí u dálnice, mávají a občas má někdo na sobě mundůr, že nepoznáte, jestli vás zastavuje policajt, nebo ne. Za Havanou nás jeden takový razantně zastavuje a že je z nějaké ochranky a potřebuje vzít dva černochy do Pinardel Rio. Sorry. Nevypadali vůbec dobře… Nevíme proč nechápali, že je nechceme vzít J. Cestou se ještě stavujeme v jediné restauraci, která je z Havany do Pinaldel Ria. Číšník s motýlkem, ale jinak asi pět pobudů koukajících na fotbal. K jídlu prý mají jen sendvič se sýrem, sendvič se šunkou, sendvič se šunkou a sýrem, nebo kuřecí maso, na které bychom čekali 40 minut. Dáváme si tedy sendviče. Jsou zapečené a docela ujdou. Na tu bídu. Ještě si k tomu dáváme džus s brčkem. Asi ve čtyři brousíme serpentýny kousek od Viňales a začíná bouřka. Doměsta už přijíždíme po dešti. Krásné poklidné malé městečko uprostřed vápencových kopců s velkým výběrem ubytování. Vybíráme si jednopodlažní domek Villa Liana a Lily. Auto nám dávají zase do dvora a bydlíme v pokoji, do kterého se chodí přes kuchyň. Plánujeme tady být dvě noci. Chceme jít na nějakou menší tůru k tabákovým plantážím. Když se jdeme mrknout do centra, dvě babky nám nabízejí, že nás tam zavedou a ještě, že část prý můžeme jet na koni. Mě se do toho vůbec nechce, ale copak si to Andrejka nechá vymluvit? Snad to přežiju… Ještě si dáváme ve vegetariánské restauraci večeři (já pořádnou vepřovou flákotu (!) a Andrejka něco jako omeletu s fazolovou pastou). Teda v restauracích jsou tady jídla, to je děs! Radši půjdeme spát, ne? J A+Z, Viňales.

Den sedmý 5.7. 2014, koňská jízda s vydřiduchem

Spánek zase nic moc. To vedro nám dává zabrat. Andrejka je ale v úplné pohodě, neboť nás čeká prohlídka okolí Viňales na koních. Snídaně zase vajíčka (už po sedmé) a nějak to do nás nejde. Být tady dýl jak 14 dní, tak bychom asi byli k dispozici těm supům, který tady všude krouží v hejnech. Jdeme na náměstí, kde na nás čeká jedna z babek a autem nás vezou za město ke koním. Hned vyrážíme s jedním Hombré, jen co si přidělá ostruhy. Koně jsou takový malý a Andrejka má Karamelo, já ChupaChupse a šéf Guilina. Jdeme rozbahněnou cestou, ve které se krásně vyjímá červená hlína. Za chvilku přijíždíme do jakési tabákové farmičky, kde nám syn otce zakladatele vysvětluje, jak se vyrábí doutníky. Tabákové listy se po osmi měsících utrhnou, nasuší (podle části listu se rozlišují na různé kvality) a pak se z nich odtrhne prostřední část (stonek), která obsahuje nejvíc nikotinu. Pak se pečlivě narovnají na sebe, srolují, odstřihnou se na obou stranách. Zarolují se do papíru, kde schnou 5 dní. Pak se vyndají, zalepí se začátek (medem) a zase se na 5 dní zabalí do papíru. No a je to. Žádná velká věda. Nabízí nám balíček sedmnácti doutníků za 800 Kč a jako nekuřáci s díky odmítáme, protože stejně prd poznáme. Máme objednané u Rodrigézky v Havaně a prý opravdu kvalitní. Ti hodní budou moci posoudit, až jim je věnujeme J. Ještě si dáváme pití. Useknutý kokosový ořech a nezapomněli nám do něj nalít plno rumu. V jedenáct dopoledne a už chlastáme. K tomu nám dva kytaristi hrají a zpívají. Pohoda… Musíme ale jet. Jedeme do půlhodiny vzdálené jeskyně. Cesta k ní je nádherná. Kopečky okolo nám připomínají vietnamskou zátoku Ha Long. Chvilku se v jeskyni ochladíme (jinak není nic moc) a kecáme s koňákem. Říká, že má dceru v Miami a že za ní nemůže. Provdala se tam a jezdí za ním jen málo, protože to stojí hodně Peso. Jedeme zpátky a míjíme jezírko, u kterého je ještě asi pět turistů a koupou se. Jdeme taky. Sice máme jíl po celých nohách, ale voda je fajn. Ještě nás koňák vede cestičkami kolem políček a občas zkusíme i klus. Mě se směje a říká, že umím krásně tancovat na koni Sambu J. Přijíždíme na kopeček, odkud je nádherný výhled na Viňales a do okolí. Asi v jednu jsme zpátky a dávám mu místo dohodnuté ceny 14 CUC, 16. Že prý fajn, ale to je cena na hodinu a my jeli tři. Odpovídám, že cenu jsme si dohodli s bábou na náměstí a na celou dobu jízdy. Posílám ho za ní. Nazdar. Sice prská a je naštvanej, ale i tak je to dost. Prostě to zkusil. Dáváme si u náměstí v restauraci špagety a Andrejka ještě slepičí polévku. Docela riskuje. A taky jo. Nudle prý byly úplně napadrť rozvařený a chuť nic moc. S díky odmítám nabídku na dojedení a pouštím se do špaget se zeleninou. Nakrájená čerstvá zelenina, pod tím kečup a pak špagety. Ale bylo to dobrý. Ptám se, jestli nemají chilli, nebo Tabasco a přináší mě Tabasco lahvičku a uvnitř kalná pálivá voda. Riskuju to. Uvidíme. Mezi tím se spustil liják a příjemně se mikroochlazuje. Ještě si dáváme kafe a jdeme na internet. Dostáváme kartu na hodinu (6 CUC), kterou můžeme při nevyužití použít i jinde na Kubě. Pak jdeme na pokoj a dohadujeme se s paní domácí, aby nám udělala večeři. Jídla v CasaParticulares jsou někde jinde. Stojí skoro stejně, ale většinou je to dobrota. Andrejka si objednává kuřecí (před tím se na to připraví odpoledním spánkem) a já rybu. Ty jsou tady vynikající a cenově stejné jako ostatní jídla. Taky drahé J. Pak se ještě večer půjdeme podívat do města. Chystají tam nějakou Fiestu (oslavu). Asi přijdeme pozdě, tak na nás nečekejte… J

A+Z, Viňaleskoňales

Den osmý, devátý atd. 6.7. 2014…, moře, alkohol, dieta

Z Viňales odjíždíme asi v deset. Na pohodu. Nikam nespěcháme, už jen jedeme k moři na západ. Je to asi 160km nejdříve docela dobrou cestou, ale jak se blížíme do Maria la Gorda (nejzápadnější cíp Kuby), cesta se rapidně zhoršuje. Posledních 50km je to docela tankodrom, Kia trpí, však taky potkáváme jen dvě auta. Ale vydržela. Přijíždíme k moři a cesta se stáčí podél pobřeží doleva. Míjíme nádherně zbarvené moře. Těšíme se, jak to bude vypadat v Marušce. Maria la Gorda je vlastně jen větší hotel na koci cesty. Dál cesta nevede. Mysleli jsme, že tady bude nějaká Casa, ale nic. Jdeme se tedy optat na cenu a čekáme dražší ubytování. Cena je 65 CUCek (1300Kč) za pokoj a noc. Jsou tady takové dvoupatrové bungalovy s výhledem na moře. Jdeme to nejdřív omrknout, ale stejně nám nic jiného nezbývá. Tak to bereme. Pokoje by sice už potřebovali větší údržbu, ale jde to. Je vidět, že hotely jsou tu státní… Když bereme z auta kufr, koukáme, jaký tady mají obrovský naftový generátor, který vrčí nonstop. Hned se jdeme vykoupat, k moři to máme tak dvacet metrů. Voda je krásně čistá, a asi s největší viditelností, jakou jsme kde viděli. Průvodce udává 40 metrů a asi má recht. Je tady jen tak deset turistů. Horší to je ovšem zase s jídlem. Když si dáváme k obědu kuřecí stehno, uvnitř je ještě krvavé. Asi to mají rádi jako biftek J. Ale my to vracíme a objednáváme si kuřecí plátek. Ten je už lepší (samozřejmě stehenní), ale divně to smrdí. Jíme jen půlku a zbytek házíme kočkám. Musíme to zapít v baru dvěma koktejly a pak odpočíváme u moře. Bojíme se večeře. Já si dávám rybu a Andrejka špagety. Špagety prý ušly. Na rybě se snad nedá nic zkazit, ale to asi neplatí tady. Dostal jsem malinkatou kupičku rýže, kolečko mrkvičky, dva plátky okurky (spíš šlupku) a zničenou rybu smradlavým olejem. A přitom by tady bylo tak krásně. Já nevím. Mám popisovat snídani? Ještě, že jsme si jako správný Češi vzali z domova pár paštik J. Šlohneme si u snídaně chleba a je dobře. Andrejka když mrmlá někde nad jídlem, tvrdím, že se to musí brát takový jaký to je. Na cestách ani nemůžeme být nároční. Ale tady jsme se párkrát až zasmáli. Nic jiného nám nezbývá… No, ale abychom jim nekřivdili… dvakrát nám tady k večeři připravili švédské stoly i se salátem. To byla po dlouhé době výborná večeře, to se vyšvihli! Některý ty mínusy nám ale plně vynahrazuje moře. Průzračné, teplé tak akorát, plno ryb a korálů. Trávíme tam snad půl dne, až jsme vždycky rozmočený jak housky J. Utíká to. Válíme se, popíjíme a potápíme se. V úterý plujeme za 5 CUCek na šnorchlování. Vzali nás potápěči docela pěkným člunem i s muzikou ke korálovému útesu. Plujeme asi patnáct minut a moře na nás hází neuvěřitelné barvy. Doplouváme na místo a skáčeme do moře. Je tady tak desetimetrová hloubka. Úžasná viditelnost, korály a ryby nás neomrzí ani po tři čtvrtě hodině, kdy se měníme v prosolené slanečky. Pro tu nádheru jsme se všemi hlasy shodli, že zítra pojedeme znova. Pokud se nic mimořádného nestane, ozveme se až z Havany, kam odjíždíme ve čtvrtek. A bude to štreka. Do té doby ponorům 3x zdar!

A+Z, Maruška la Garda

Den dvánáctý a třináctý 10.7. a 11.7. 2014, La Habana a dom

Ráno v klidu snídáme, balíme a vyrážíme na dlouhou cestu. Voláme ahoj moře a necháváme ho za zády. Cesta kupodivu utíká a za dvě hodinky jsme v Pinar del Rio. Sjíždíme na autopistu a odsud je to už tak dvě hoďky. Ještě bereme kapku benzínu, protože další pumpa je až v Havaně. Marně sháníme chleba k posledním Májkám. Kousek před Havanou stavíme u pumpy, kde kupujeme čtyři banány. Černoch, který nám je prodal, za pět minut odhazuje bednu se zbylými banány a sprintem mizí v přilehlém lesíku. Koukáme, co je a přijíždí policajt. Prostě to není povolené. Hrůza. Docela snadno projíždíme Havanou (bez GPS v telefonu by to určitě tak nebylo, mimochodem GPS-ky jsou tady taky zakázaný) a jsme u Rodrigézky. Dostáváme pěkný pokoj v patře s povlečením Ikea a hned ho zkoušíme J. Po krátkém odpočinku jdeme na Balkon (restaurace), kde si dáváme výbornou večeři a pozorujeme bráchu Pavla Bobka, jak je celý vedle z kubánské prostitutky. Samozřejmě jen podoba… J. Večer se jdeme podívat na Havanu, dáváme si ještě pár koktejlů a procházíme se…

Dopoledne dalšího dne vracíme naši Kiu Picanto, se kterou jsme najeli bez mála 1500km bez nehody. Celou dobu nám holka dobře sloužila. Ještě kupujeme domů kubánské rumy (jeden i sedmiletý). Tak když budete mít slinu, klidně se stavte na panáka J!

A jak se nám to tady líbilo? Jsme trošku rozpolcení. Jídlo opravdu žádný zážitek. Snad jen v Casa Particulares. Tam se moc snaží. Snad i suroviny by byly (i když nic moc), ale nejdřív je to prý Fiesta, pak Rum, La Chica (holka), či Hombre a potom už nezbydou síly na jídlo. Sranda je jedna věc… a to když někde zazní jen úryvek nějakého tónu, tak oni se hned začnou kroutit. Všude. To je bomba! Taková starší usedlá paní v uniformě, která dohlíží na internetovou kavárnu ve Viňales… jen venku začalo něco hrát, normálně vstala ze židle a začala tancovat J. Jinak kubánci občas působí odtažitějším dojmem. Možná to bylo ale tou jazykovou bariérou mezi námi. Kdybychom uměli španělsky, určitě bychom si líp rozuměli. Ale příroda je nádherná, včetně hor, úžasného moře, strašně se nám libí ta koloniální architektura, silnice celkem fajn a super jsou ty bouráky! Sice některé pobouchané a motory už mají většinou z Volhy, ale najdou se i zachovalé kousky. To je radost pohledět.

A jinak trošku pochybujeme. Celou dobu nad tím přemýšlíme. Je to tak pro ně v téhle ohradě lepší? Chtějí tu svobodu vůbec? Změnilo by se pro ně něco? Ale asi jo. Vždyť přece za to stojí. I paní Rodrigézová si to nedovede představit… Většina lidí má někoho v USA, kdo jim posílá finance, tak to trošku ten jejich „totáč“ pozbývá smysl. Nemají tady Coca Colu (jen Tukolu), nejsou tady Mekáče (né že by nám tak chyběly) a vůbec všechno co je americké, je špatné. A ty obchody! Prázdné. Prostě skoro nic. A když už něco, tak dražší (v CUC), než u nás. To i v Etiopii v zapadlé vesnici toho pomalu měli víc. Je tady na jednu stranu fajn ta bezpečnost, ale ta přefízlovanost nepůsobí úplně nejlíp. Všude na každým rohu stojí policajt. Tak mě napadají jen slova z jedné Krylovy písničky… Čas, ten i kámen rozhlodá, a když v poušti zřídlo dá, rozkvetou květy… Tak ať je to brzo. Nebo ne? Jak chcete. Buena suerte Kubo!!!

A+Z La Habana, Kuba