Den první 27.10.2011
Tak jsme se konečně dočkali..... Zatím jsme se dostali jen k pivu na letišti v Moskvě. Sibiřská koruna  tam jen zasyčela...

Den druhý 28.10.2011
Tak konečně přistáváme v Hanoji. Je osm hodin ráno a let byl strašně dlouhý. Posouváme si hodinky o pět hodin dopředu oproti našemu času a vyřizujeme si víza, která už jsme měli částečně zařízená přes internet. Trvá to cca půl hodiny, vyplázneme celkem 50 USD a s baťohy vycházíme do haly letiště. Vyměňujeme si peníze u Vietnam bank a dostáváme 21 milionů dongů! To je peněz! Ještě kupuji vietnamskou simku za 350 tisíc  (volání k nám za 4 Kč, po Vietnamu za 30 haléřů) a jdeme k oranžovému autobusu, ke kterému nás žene jedna Vietnamka. Je teplo, ale lije jako z konve. Jedeme do centra a cesta trvá asi 45 minut. Andrejka zase spí. Autobus nás vysadil asi 20 minut od hotelu. Vyndáváme deštník a pončo. Najednou zjišťuji, že se nám někdo hrabal v batohu a je tam nálepka „security control“. Ptám se Andrejky, co tam chybí? Prý nic, jen je uvnitř dopis psaný azbukou, který vůbec nemůžu přečíst. Později z ní vypadlo, že tam měla jako překvapení k mým narozeninám prskavky… a prý „ty hajzli v Moskvě na letišti mě je zabavili“ . Cestu nacházíme docela snadno. Stále prší, ale i tak je dost provoz, hlavně plno mopedů! Nacházíme hotel. Už na nás volají, jen co otevřeme dveře. Mr. Denek Mályyy? Dostáváme pěkný pokoj s balkonem a na dvě hodinky upadáme do kómatu…
Mezi tím přestalo pršet a jen vycházíme na průzkum, zase začíná. Procházíme uličky centra. V každé se prodává jen určité zboží. Brýlová, misková, batohová, restaurační, látková…. Dáváme si zdejší tradiční Phó (vývar plný dlouhých rýžových nudlí s kousky hovězího masa, 37 Kč). A pak ještě ochutnáváme hanojské smažené závitky plněné masem a zeleninou, které se namáčejí do rybí omáčky. Fakt dobrota! Pak se jdeme podívat na jezero Navráceného meče a kupujeme si jedny z posledních lístků na zdejší vyhlášené vodní loutkové divadlo. No tak na to jsme teda zvědavý! Snad tam neusneme. Zítra si buď zajistíme motorku, nebo si koupíme výlet do zátoky Ha Long (podle počasí), pořádně to tu projdeme a všechno ochutnáme! První dojem? Je tu moc fajn, levno a Vietnamci jsou usměvavý a úslužný, ale ty přece znáte…

Den třetí 29.10.2011
Včerejší vodní loutkové divadlo bylo takové… no, vietnamské . Docela sradna. Sedm hudebníků, bazén se zelenou vodou a z poza opony vystrkovali loutky ovládané pod vodou. Vzniklo to prý kdysi ve vesnicích Vietnamu. Bavili se tím na rýžových polích.
Spali jsme jako miminka. Jen nás ráno kolem šesté vzbudil místní rozhlas. Někdo do něj strašně řval a docela dlouho. Stejně jsme ale vstávali o půl desáté. Po dobré snídani v hotelu jdeme zajistit program na další dny. Zítřejší výlet do Ha Long zátoky na dva dny a jednou nocí na lodi. Lístky na večerní vlak do Nimh Binh (31.10.) a na další den lůžkový do Hue (12 hodin). Občas svítí sluníčko a je teplo. Zítra má být podobně. Jdeme na oběd do restaurace, kde jsme byli včera. Všechny domy včetně té restaurace jsou zde strašně úzké a vysoké tak 5 pater. Jíme v druhém patře společně s uječenými místními puberťáky. Jako v celé Asii všichni mlaskají a srkají. Všechny odpadky se házejí pod stůl. Někdy tam je na ně i koš. Dáváme si menu (nudlovku Phó, hovězí plátky na čeneku s celerem, čtyři smažené rolky, končí nesmyslně jogurtem). Po obědě jdeme na okruh centrem Hanoje. Začínáme na ostrově Nefritové hory v jezeře Navráceného meče. V jezeře údajně žije stará želva, která má 250kg a je dlouhá přes dva metry. Vynořuje se jen vzácně. Přináší štěstí ji spatřit. Nám se neukázala. Mrcha. Od jezera jdeme přecpanými uličkami plné mopedů na místní trh. Připadáme si jako na nějákém mega motorkářském srazu. Přejít silnici chce pořádný kus odvahy. Nikdo nezastaví a vy musíte plynule jít. Oni vás jakoby obtečou. Po pár hodinách si zvykáme. Na mopedech oni dokáží odvézt cokoliv. Sudy, zvířata, pět lidí, prostě úplně všechno. Trh je zážitek. Mají tu bylinky, ovoce, zeleninu, maso, ryby, ropuchy, červy… všechno čerstvé a živé. Všude je ale plno randálu, troubení klaksonů a trošku nám z toho začíná brnět hlava. Kupujeme si za 10 Kč pytlík nakrájeného ananasu. Mají tu i výborné kafe, které je tmavé a husté. To si dáváme v pouličních kavárnách. Na ulici se dá i dobře najíst. Vaří tu všude a doslova na koleně. Většinou to jejich Phó, ale i jiné NĚCO. Někdy nevíme co. Občas, když si někam přisedneme, jsou rádi a září z nich uctivost. Z trhu jdeme ulicí kovářů, bylinkovou ulicí, hedvábnou, knoflíkovou… Každá ulice je jeden velký zážitek! Docela nás zaráží i zdejší auta. Většinou tu jsou kola a mopedy, ale vzácně se dá vidět i Porsche, nová Audi, BMW a ty nejdražší třídy… Takový divný komunismus… To je ale Hanoj a stejné je to prý i v Saigonu. Těšíme se na ten pravý Vietnam až pojedeme na jih, kde se Vietnamci neživí turistickým ruchem, ale většinou na polích s rýží. Já se těším na vlak do Hue. Andrejka ne, bojí se, že to bude úmor jako v Číně. Tentokrát ale budeme mít čtyřlůžkové kupé. Tak uvidíme, koho nám tam nadělí.
Děkujeme moc za vzkazy! A+Z
Do fotogalerie jsme přidali pár foteček. Jde to blbě, je tu hlemýždí připojení...
 

Den čtvrtý 30.11.2011
Večer jsme si řekli, že ráno hned po svítání (6:00) půjdeme k jezeru Navráceného meče, kde místní cvičí Tajchi. Má to být hezký pohled. Samozřejmě jsme ale nevstali. Škoda. Máme to ještě posunuté z domova. Večer se nám vůbec nechce spát a ráno vstávat. Ale to tak máme vlastně i u nás. Sotva jsme se stihli nasnídat, zabalit a zaplatit hotel. V 8:15 nás má čekat minibus tři ulice od hotelu. Přicházíme akorát a za chvilku odjíždíme směr Ha Long. Jedeme společně s dvojicí Kanaďanů, Švýcarů a jednou mladou průvodkyní. Cestou koukáme na políčka s rýží, s buvoly  a vesničany. O pár kilometrů dřív na periferii Hanoje jsem ale zahlédl autosalon a vněm i nový Rolls Royce…Dovídáme se, že se rýže sklízí 2x za rok, u Saigonu 3x. Už je žlutá a to znamená, že se právě může sklidit. Asi za 3 a půl hodiny vidíme první kopečky a hned na to jsme v Ha Longu. Čekali jsme plno turistů, ale není to tak strašné. Sedáme na jednu z asi dvaceti zakotvených lodí. Dostáváme přípitek a hodinu čekáme na nějaké dva opozdilce. Je nás celkem osm plus ona průvodkyně. Každá dvojice má i svoji kajutu s postelemi a koupelnou! To jsme ani nečekali, takový luxus. Dostáváme i oběd (divná žlutá polévka, dva kraby, směs  sépií a chobotnic, rybu, rýži). To vše na bílém ubrusu. Vypadá to hezky. Při jídle vyplouváme a mezi tím se pěkně vyjasnilo. Prý máme štěstí na počasí. Plujeme mezi vápencovými kopečky, kterých je tu prý něco kolem 2000. Úžasné! Moře je zeleně zbarvené a teplé. Za dvě hodiny zastavujeme u vesničky v jedné zátoce. Bydlí tu ovšem na vodě a to už několik generací. Připlouvají pro nás místní ženy s dvěma loďkami, každá pro čtyři osoby. Obeplouváme tuto „vesnici“ a spolu s námi pluje dalších pět loděk z okolních zakotvených lodí. Všichni mají záchranné vesty, plujeme za sebou okolo jejich obydlí a s Andrejkou se cítíme trapně... Asi za půl hodiny se vracíme na loď a koukáme na úchvatný západ slunce. Odplouváme kousek odtud a kotvíme v jedné zátoce. Z šera se vynořuje malá lodička se třemi dětmi a nabízejí nám krásné mušle. Odoláváme, ale dáváme jim aspoň bonbóny. Poděkují a za chvilku zase mizí ve tmě. V sedm večeříme (mořská polévka, krevety, smažené kuřecí s cibulí, něco jako karboš z ryby, obalované chobotnice, vepřové se zeleninou, smažené rolky, rýže a pak meloun). Bereme si od každého trochu a namáčíme si to do rybí omáčky. Lahoda! Pochutnáváme si, je teplo, kousek od nás jsou měsícem osvětlené kopce, okolo je pár zakotvených lodí a nebýt puštěných motorů kvůli světlu, je to ideální romantika… Dáváme si ještě pivo, trošku popovídáme s ostatními a jdeme se nechat ukolébat do útulné kajuty.

Den pátý 31.10.2011
Budíme se něco málo před osmou. Spali jsme dobře, ale mě budilo nějaké hryzání. Asi kůrovci. Snídáme omeletu, tousty s máslem a marmeládou. Je jasno a teplo. Při snídani plujeme do míst, kde si půjčíme kajaky. Půjčovna kajaků je na molu a kotví tu asi pět lodí s turisty. Máme na průzkum okolí hodinu. Plujeme s Andrejkou na kajaku pro dva, nadává, že jí to nejde. Vplouváme do jeskyně, která vlastně není jeskyně, ale průplav do velké laguny mezi skalami. Je tu krásně ticho, jen ptáci zpívají. Pak chvíli ještě plujeme překrásným okolím, fotíme volavku a vracíme se na loď. Škoda, že už máme málo času, vykoupali bychom se, voda je teplá. Odplouváme a v poledne jsme v přístavu. Teď už je tady o mnoho lodí víc, než včera. Loučíme se s „posádkou“ a jdeme na oběd. Cesta zpátky do Hanoje je nudná a padají nám hlavy, ještěže dostáváme od řidiče výborné bonbonosušenky se sezamem a medem. Baví nás pozorovat život ve vesnicích, kterými projíždíme. Jak všechno dělají před domem, suší rýži, opravují mopedy, vaří, jedí a občas i polehávají… Po průjezdu přelidněnou Hanojí nás minibus vysazuje na hlavním vlakovém nádraží. Je docela čisté a není tak hrozné, jak jsme čekali. Jdu na záchod a vůbec se mě „do toho“ nechce. Turecké WC nemají dveře, smrdí to tu taky pěkně, ale co se dá dělat, na čtení novin to zrovna nebylo… Kupujeme si instantní nudlovou polévku a dvě bagety s párkem. Chutná nám to. Vlak odjíždí přesně v 19:30, je docela pěkný, relativně čistý a máme i stoleček, na kterém teď píšu tuhle zprávu. Ani na mě moc nekoukají. Projeli tu dvě, jak říká Andrejka, prodejny a musel jsem koupit jednu ledovou kávu za dvacku. Pro mě nebyla, protože bych nemohl spát… Snad jí ten led neprožene…
Přijíždíme do Nimh Binh ve 21:30 a vystupujeme s jedním Belgičanem, který seděl vedle nás. Máme vytipované dva hotely, kde se zkusíme ubytovat. Jeden je pár kroků od nádraží. Jmenuje se Queen mini hotel. Necháváme si ukazovat pokoj a líbí se nám. Aby ne, je velký a čistý a za 8 dolarů pro dva! Jdeme hned do recepce, kde nám někdo jako recepční nalévá malé misky čajem. Hned se ptám na motorku. Má tu Suzuki 110 a zítra nám ji půjčí na celý den za 5 dolarů. Jdeme se projít městem, ale je skoro všude zavřeno a nikdo nikde. Oproti Hanoji nezvyklý, příjemný klid. Sedáme si před hotelem na malinkaté židličky, které tu mají všude, cvrkají cvrčci a dáváme si pivo. Pak nám ten „recepční“ jménem Ng, nebo tak nějak, přináší na ochutnání místní speciality. Domácí rýžové víno a smažené kuřecí pařátky. Andrejka ochutnává víno, já oboje. Chutnají jako křidélka. Je nám fajn, chvilku si s Ng povídáme a příjemně unavení jdeme spát. Zítra se jedeme podívat na zdejší nedaleké vodní jeskyně a projedeme okolí. Večer ve 22:10 odjíždíme nočním vlakem (12 hodin) do Hue.

Den šestý 1.11.2011
Dnes se nám spalo krásně, na rozdíl od minulých dvou dní, kdy jsme se občas oba budili. Ani kuřecí pařátky „nepromluvily“… Vstáváme něco po deváté a jdeme naproti do malého krámku na snídani. Dáváme si banánovou palačinku, super kafe a citronovou limonádu. Zase nám to moc chutná. Od recepčního si půjčujeme motorku Suzuki 110 s plnou nádrží plus dvě helmy typu SS za 7 dolarů na celý den. Jedeme asi  500 metrů na hlavní silnici, kde odbočujeme doleva, směr vodní jeskyně Tam Coc. Snažím se splynout s davem mopedů. Do křižovatky vjíždím jako ostatní, červená, nečervená, hodně troubím a prostě jedeme. Kousek za městem provoz řídne a po asi 10 km odbočujeme vpravo, jak nám ukazuje kýčovitá cedule s jeskyněmi. Jinak cedule žádné. Za chvilku na nás řve paní z budky a chce zaplatit 30 Kč na osobu a 80 za loďku. A mistr, moped hír (sem). Jdeme k malému přístavišti, kde je připraveno asi třicet malých loděk. Ředitel loděk v zlatých brýlích nás usazuje do jedné z loděk s Vietnamkou a vyplouváme. Vietnamka pádluje, my sedíme vepředu. Otáčím se a  koukám, ona pádluje nohama! Občas to střídá s rukama. Viditelně to nedělá poprvé. Plujeme po úzké řece a za chvíli se před námi objevuje úžasná scenérie v podobě krasových útvarů mezi rýžovými políčky. Mělo tu být plno loděk s turisty, ale zase jsme to vyžrali! Jen občas jedna, včetně jedné vietnamské svatby (asi svatební cesta) a jinak nic, jen klid, šplouchání vesel a krásné počasí. Plujeme snad 40 minut, cestou proplouváme tři jeskyně (v překladu Tam Coc), míjíme nespočet kopců, občas vidíme domorodce po prsa ve vodě jak sbírají šneky, a dávají je za sebe do bedýnky, do toho se ozývá zpěv ptáků. Opravdu nádhera! Po proplutí poslední jeskyně se otáčíme a začíná trošku pršet. Stavíme s pár loďkami v jedné jeskyni, protože začalo strašně pršet. Vietnamka klimbá. Andrejka si nasazuje pončo, já jsem dostal deštník a po chvíli plujeme dál. Asi v polovině mě podává veslo a chce abych pádloval. Že by už nemohla? Tak jí pomáhám a na konci po mě chce ještě peníze. Hmmm, dávám ji tedy aspoň 50 tisíc   . Po smažených nudlích a pivku jedeme asi 5 km do další vesničky mezi loužemi, houfy hus, a vyjevených vesničanů, co tam na mopedu děláme. Na místě chci objet budku v přestrojení za místní, ale marně. Začnou na nás hned volat halo halo  mistr! Cestou k parku s jezerem míjíme mlátičku a pozorujeme, jak se to s tou rýží vlastně dělá. Je tu klid, v okolí zase plno těch kopců a mezi nimi plno ohnutých vesničanů sklízejících rýži. Procházíme tím krásným parkem s čistou vodou a šplháme okolo malé jeskyně Muo po pětseti schodech až na vrchol, kde je bohyně soucitu, ale hlavně úžasný výhled! Kocháme se a vidíme, kudy jsme před chvilkou pluli. Už se zešeřilo a tak spěcháme k motorce. Jedeme na druhou stranu a zkoušíme přijet do Nimh Binh z druhé strany. Cedule žádné, nikdo neumí anglicky a trošku se bojím, abychom nezabloudili úplně a neujel nám vlak. Tak to nakonec otáčíme a jedeme zpátky. Je tma, světlo motorky svítí do nebe a občas prolítneme pořádnou kaluží. Asi po hodině se konečně dostáváme na hlavní silnici a trošku s obtížemi se trefujeme do správné ulice. Teda za tmy tu jezdit je fakt masakr! Docela rádi jsme si dali pivo... Čekáme v hotýlku až nám pojede noční vlak do Hue a Andrejka si ještě dává výborné kafe s vietnamským Salkem…
Děkujeme všem moc za vzkazy a moc nás těší, že se vám naše kecání líbí.

Den sedmý 2.11.2011
Vlaky tu tedy jezdí skoro na minutu. Na druhé koleji malého nádraží v Nimh Binh nasedáme do osmého vagonu a kupé číslo dvě. Jsou v něm čtyři lehátka, dolní dvě mají mladí Němci a my máme ty horní. Lůžka jsou docela čistá, povlečená a je zde i trošku jetá deka. U stropu je klimatizace, která nejde vypnout, jede na plný výkon, za chvilku je tu zima jako v pr... a  Němec se rozčiluje. Vytahuji lepící pásku a klimatizaci zalepuji, což u něj vyvolalo obrovskou radost, protože foukala hlavně na ně dolů. Ještě pročítám asi do jedenácti průvodce a jdeme spát. Spánek to ale úplně není, koleje mají strašně křivé, háže to, skřípe, bouchá a kolikrát se v noci probouzíme. Hlavně když zastavuje, to jsou rány jako z děla. Ráno jdu na záchod, nerezová mísa je úplně plná a jak se vlak kolíbá, šplouchá to ven. O půl desáté dopoledne jsme v Hue. Vítá nás sluníčko a vedro. Ihned smlouvám taxi a vyrážíme do hotelu Sunrise, kterého jsem vybral podle průvodce. Je to zase takový čistý hotel za 16 dolarů i se snídaní. Po ubytování jdeme na prohlídku města, najímáme si za 40 Kč  rikšu s cyklistickým pohonem a hodinu objíždíme zdejší citadelu a zahrady. Je děsný vedro a tak si po projížďce dáváme čerstvou kokosovou šťávu z právě otevřeného kokosu. Ještě si procházíme císařský palác, který je ze dvou třetin zničený válkou. Moc nás to ale nebaví. Jsme spíše na tu přírodu. Andrejce se nejvíc líbil slon v zahradě citadely. Sedli jsme si kousek od něj a bylo nám ho líto, jak je přivázaný na krátkém řetězu. Trošku se ještě procházíme městem kolem Voňavé řeky (nevoní) a  pak jedeme zase rikšou do hotelu, kde si dáváme večeři. Hue nás trošku zklamalo a tak něják jsme to i tušili. Přesně jak se píše v průvodci "paláce, pagody, hrobky a chrámy, kultura a kuchyně, dějiny a žal..." Už se těšíme na zítřejší den, kdy jedeme 4 hodiny autobusem do Hoi An. Tam si na dva dny zase půjčíme motorku a projedeme zdejší hory a pláže! A konečně se taky vykoupeme.
PS: přidali jsme pro vás dalších pár fotek do fotogalerie.

Den osmý 3.11.20113
Ahoj z lampionového města! Z města Hoi An.
Po snídani nás vyzvedl v Hue autobus, v kterém určitě jezdil ještě Ho Chi Minh. Uvnitř vše orvané a špinavé. Ale klimatizace zase jela na plno. Už máme vypozorováno, že v každém dopravním prostředku je tak hodinku dobrý vzduch, ale potom je strašná zima a vzduch jako v opičárně. Takový zatuchlý sladký smrad. No ale co nám zbývá. Nic, jedeme v tom s nima. Jedeme cestou po pobřeží a vidíme moře, vesničky a zase moře. Po dvou hodinách projíždíme dlouhý šestikilometrový tunel a kousek za ním zastavujeme v jednom přímořském resortu na WC. Jdeme se podívat k moři. Je tu dlouhatánská pláž a nikdo nikde. Moře ale pěkně bouří a tak čisté taky moc není. 20 minut pauza a go! Anrejka hned usíná. Jedeme kolem stavějících se super resortů, nestačím se divit. Projíždíme Danangem a za 30km jsme v Hoi An na malém autobusáku. Mám opět vytipovaný hotel, jdeme asi 15 minut, a povedlo se, i když je trošku dražší. 23 dolarů (původně 27) se snídaní u malého bazénku. Hned po ubytování, když jsme vylezli z hotelu nás odchytává paní od vedle a nabízí za „pajsku“ dvě dámská kola na celý den. Tak proč ne, si říkáme, ale Andrejce se nechce šlapat, chtěla, abych jí vezl na nosiči. Ne ne. Jedeme tedy městem oba, každý na svém kole značky Martin. Jedeme na oběd do centra k řece. Je tu zase krásně a vedro. Centrum je bez motorek a aut, které sem nesmí. Obědváme v malé restauraci a objednáváme si zdejší speciality. Cao lau (ploché nudle s krutony, fazolemi, fazolovými výhonky, plátky vepřového, pak smažené rýžové placky a na tom osmažená zelenina a na konec Andrejka hovězí na kari a já hovězí se zeleninou. Po objednání dcera majitelky sedá na kolo a jede na trh pro čerstvé suroviny. To je bomba! Jdu na záchod a na ten se chodí přes kuchyni. Díky tomu se můžu chvilku dívat, jak nám stará paní dělá oběd. Docela jsme se tím výborným jídlem přejedli. Po něm jedeme na obhlídku dvou malých poloostrovů. Za chvilku je máme projeté, nikde nic moc k vidění a tak se vracíme do centra. Jen se nám hodně líbil japonský most, který spojoval jeden poloostrov. Kola necháváme u té naší hospůdky a procházíme centrum pěšky. Je tu krásná architektura starého města a všude je plno lampionů, které tu vyrábějí. Jeden musím koupit (1 dolar). O poznání je tady také víc turistů. Pomalu jdeme tak 500 metrů dlouhou ulicí u řeky a přicházíme k trhu. Zase tu mají plno bylinek, ovoce, čerstvých ryb, koření, ale i blbostí pro turisty. Kupujeme si trs malinkatých sladkých banánů i se stonkem za 10 Kč. Jsme tu až do setmění (stmívá se okolo 18-té hodiny). Dáváme si večeři v jiné restauraci a sedáme si ven. Je krásný, teploučký večer. Andrejka má vepřové na plotýnce a já si dávám rybu na česneku zabalenou v banánovém listu. Oboje bylo zase výborné. Jen nás při tom otravovala bílá kočka paní domácí. Furt lepší, než když při včerejší večeři chtěl Andrejce zalézt do kraťasů velký šváb. Odpinkla ho na poslední chvíli. Brrrrr. Sedíme až do osmi, pijeme pivo, koukáme na plno rozsvícených lampionů. Jsme příjemně unavení. Dobrou.

Den devátý 4.11.2011
Devátý den se probouzíme do krásného jasného rána, je ticho, jen ptáci zpívají, až k hotelu slyšíme šum moře a na pokoj nám přináší někdo výbornou snídani….. tak nějak by vypadalo ideální ráno, ale realita je taková, že už od půl šesté za okny řvou mopedy, pořád se budíme a do toho ty rány do střechy, jak strašně prší. Vstáváme po deváté a pořád prší. Ale spíš to vypadá, jako by někdo vyléval kýble. Docela nám to zkazilo plány. Chtěli jsme jet na motorce k čamským věžím a ještě víc si prohlédnout město. Koukám na předpověď a lepší počasí  nebude ani dalších pět dní. Jak říkala recepční, teď tu máme zimu a tak to tu je. Nakonec jsme to vymysleli tak, že odjedeme ve 13:24 vlakem do Nha Trang. Snad tomu dešti ujedeme. Objednávám v recepci lístky na vlak (odjezd je z Danangu vzdáleného 30km), čekám tak 300 Kč a je to 500. Hmmmm. A ještě k tomu musím platit taxík, protože všechny autobusy do Danangu jsou pryč. Kupujeme si naproti hotelu v restauraci bagety na cestu a poprvé ochutnáváme zdejší „čerstvé“ točené pivo za 3 Kč. Docela ujde. Recepční mi dává lístky na vlak pečlivě sešité v papíru na místě, kde je cena. Hned vím o co jde. Prý ať to nerozdělávám, že bych je mohl ztratit. Jasně, po rozdělání koukám, že lístky stály 350 a ne 500. Nejdřív ji říkám slušně, že to není fér, klidně si mohli něco málo přirazit za servis (tak je to i jinde), ale celkem 300….? Začíná se vymlouvat. Nadávám jí nejdřív česky, pak i anglicky. Rezignujeme, posíláme ji do patřičných míst a odjíždíme. Hold tady už to bylo více turistické… Na nádraží si dáváme instantní nudle a bagetu s játrovou paštikou z domova. Přišla nám docela k chuti. Vlak má asi deset minut zpoždění. Máme lístky na měkké sedačky (ještě jsou levnější tvrdé). Jede z Hanoje a je už pěkně „načlej“. Polovina sedaček je obsazená, položená do maxima, špína, smrad. Vyjíždíme a hned dědek před námi začne chrápat na celý vagón. Nikoho to vůbec nezaujme. Dva naproti němu usínají vzápětí taky. Nad námi je televize a pouští nám zprávy. Vidíme zaplavený Bangkok a letadla na letišti. Za 14 dní tam máme letět, tak se to snad zlepší. Po zprávách běží vietnamská telenovela. Takovou debilitu jsme dlouho neviděli. Zvuk strašně řve. Opět to vůbec nikomu nevadí. Po oknech se valí proudy vody a okolo je všude plno zaplavených políček. Jede prodejna a kupujeme si výborné kafe. Nalívá nám nejdříve nějaký hustý koncentrát z petky, zaleje teplou vodou a nakonec přidává salko. Výborné! A za 15 Kč. V šest jede večeře. Zkoušíme ji (stojí 30 Kč). Dostáváme polystyrenové misky, v nich rýži, vepřové maso, jednu kuličku z něčeho a vařené zelené listy. Ty byly dobré, kulička hnusná, maso tlusté. Nic moc. Venku přestává pršet a jsou vidět červánky. Na konci telenovely hraje písnička I Will Survive, po týdnu slyšíme normální tóny hudby… Pak dávají předávání nějakých cen, asi někomu, komu to myslí pokrokově. Potom je něco jako Ein Kessel Buntes a po něm Policajt z Bewerly Hills. Na ten se těšila Andrejka, ale zkazil ji náladu výborný vietnamský dabing. Ve 22:20 film akorát končí a my jsme v Nanh Trangu. Dědci pořád spí. Celých osm hodin cesty. Je sucho a vedro. Chytáme taxi a jedeme do předem vytipovaného hotelu. Má mít výhled na moře. Pokoj je velký, čistý a stojí jen 12 dolarů. Máme dokonce 4 lůžka a jsme ve čtvrtém patře. Moře vidíme přes ulici. Nedá nám to a jdeme se k němu podívat. Je tu krásná pláž, velké vlny a z dálky hraje nějaký plážový bar. Jdeme k němu a dáváme si pivo. Připadáme si jako někde na Mallorce. Do reality nás přináší krysa běžící kolem našeho stolku. Chvilku se ještě procházíme po pláži, fotím a v tom mi někdo se svíčkami blahopřeje… Tak přeci se něco podařilo propašovat!

Den desátý 5.11.2011
Po probuzení se jdeme podívat na balkon, jak okolí vypadá za světla. Vidíme Jihočínské moře a zase velké vlny. Hned ráno si půjčujeme Yamahu 110 za pět dolarů. Jedeme po silnici vedoucí kolem pláže. Zastavujeme u paní, která má pumpu. Takovou ale ruční. Kupujeme tři litry za 60 Kč. Hned vedle si dáváme snídani v italském bistru Antonio. Dáváme si bagetu s kuřecím masem, italské espresso  a cappuccino. To vietnamské je sice slabší, ale chutnější. Tondovi to ale neříkáme, urazil by se. Je to typický pošantaný Ital, který tu žije už pět let s Vietnamkou. Za chvíli přijíždí jeden Francouz a po něm starší Italka na staré velké Hondě. Po chvilce klábosení si dávají presso, cigaretu a jdou hrát karty. Jedeme ještě zpátky do hotelu zajistit si zítřejší lístek na loď, která nás proveze po čtyřech nedalekých ostrůvkách. Jedeme směrem na sever a na konci města stojí čtyři čamské věže Po Nagar ze sedmého století určené k náboženským rituálům. Trošku na nás dýchla historie, procházíme se mezi nimi, zapalujeme uvnitř jedné z nich vonnou tyčinku a jedeme dál. Máme v plánu jet 20 kilometrů na sever k vodopádům Ba Ho. Cestou se zastavujeme u mysu Hon Chong. Úzký žulový výběžek nabízí pohled na hory podél pobřeží. Na velkém balvanu balancujícím na konci mysu je otisk ruky. Podle legendy prý jde o otisk ruky obra, který tu opilý pozoroval vílu, když se tu koupala nahá. Moře se tu rozbíjí o kameny a chvilku tu krásu pozorujeme. Pak jedeme po hlavní silnici vedoucí až do Hanoje (1240 km). Je tu docela provoz. Motorky jedou spíše vpravo, auta a náklaďáky na ně při předjíždění troubí. Asi deset kilometrů se neustále lekám, pak si docela zvykám. Musím dávat takový pozor, jako u nás když jedu 200 km/h. Velký provoz, pořád někdo od někud z nenadání vyjíždí, jen zatroubí, ani se nerozhlédnou. Do toho krávy na cestě, no prostě hrůza. Ale místní jedou v pohodě. Třeba tři, čtyři, někdy pět na jedné motorce, klidně i s miminkem a helmy jsou spíš pevné kšiltovky. Havárku jsme tu ale neviděli ještě ani jednu. Pořád mám oči na stopkách (i když plné prachu), abychom nepřejeli nějakou ceduli. Nakonec se trefujeme do malinkaté odbočky a jedeme kilometr po asfaltu, dva po hliněné cestě plné kamenů a velkých kaluží. Bojím se, abychom nepíchli. Nakonec vidíme závoru, za ní vesničan chytá ryby a vybírá vstupné 10 Kč. Jak je vidno, jsme tu sami. Nikdo jiný tady motorku nemá. Jdeme nejdřív půl hodiny po kamenité cestě, ale pak pokračujeme džunglí. Mysleli jsme, že to bude blíž a tak jsme si nevzali vodu. Je strašné dusno. Cesta je dost náročná, občas lezeme po balvanech a držíme se lián, kořenů, protože to pěkně klouže. Po další půlhodině jsme na konci. U menších vodopádů obklopených džunglí. U vodopádu je menší laguna a váháme, jestli do ní skočit. Jsme tu sami a nevíme, jak je silný proud. Ale nakonec se svlékáme do naha a plaveme příjemně studenou a čistou vodou. Škoda, že už je půl páté a musíme jít, abychom byli za světla u motorky. Je tu jako v ráji. Jdeme rychle a občas se někde něco šustne a ozve se pro nás neznámý zvuk. Cesta zpátky nám utíká. Do Nha Trangu přijíždíme za tmy. Jedeme s davem motorek. Připadám si jako na bláznivé planetě plné šílenců… Před centrem zastavujeme u jedné pouliční restaurace a chceme si dát rybu. Mají tu na výběr z asi deseti nádržek, kde jsou různé ryby, potvory a škeble. Vybírám jednu velkou rybu a kraba. Za chvilku nám rybu nesou v alobalu, uvnitř je zabalená v banánovém listu a kraba pěkně růžového. K tomu dostáváme dvě malé mističky s nějakýma sračičkama a rýži. Bylo to, no co myslíte…. zase výborné! Po večeři se ještě chvilku projíždíme po městě a užíváme si to. Včetně toho teplíčka!

Den jedenáctý 6.11.2011
Trrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr, zvoní telefon na pokoji, volá nám recepční, že za půl hodiny máme být před hotelem a jestli chceme, nasnídat se můžeme v recepci. Zase jsme málem zaspali. Přijede pro nás minibus, protože včera jsme si koupili lístky na okružní plavbu kolem třech ostrůvků Hon Mieu, Hon Mun, Hon Yen. Jdeme dolů a recepční nám ukazuje na malý pultík u křižovatky. Bába tady prodává bagety. Má tu Veselou krávu, nějaké světlé salámy a něco jako bůček. Dáváme si jen bagetu s Veselou krávou. Bagety namaže sýrem, na moment strčí pod pult a za chvíli je vytáhne rozpečené. Koukám, kde má přívod elektřiny a nemá. Asi to dělala na nějakém plynu nebo co. Ale byly výborné. A k tomu  nám recepční udělal dvě ty jejich kafe. Dovídáme se, že není recepční, ale šéf hotelu a ptá se odkud jsme. Czech Republíc! To jste ta země, co měla před léty komunismus, že? Mám všem vzkázat, že máme být moc šťastní. Že on není rád. Dvakrát jsem se za naši cestu na toto téma Vietnamců ptal, jestli můžou cestovat, jak je to vlastně s podnikáním... Hned začali mluvit o něčem jiném. Říkám to tomu chlápkovi a on na to šeptem, že je to dangerous (nebezpečné) a přejede si prstem pod krkem… Minibusem jedeme do přístavu, kde čeká asi pět omlácených velkých lodí. Sedáme si na dřevěné lavice spolu s asi patnácti Vietnamci a deseti Australany. Hned po vyplutí nám do mikrofonu „námořník“ říká, kam plujeme a co tam bude. Pět minut vietnamsky, jednu minutu anglicky. Po proslovu spustí na plno hudbu, ale tak strašně, že se to chvílemi nedá poslouchat. Naštěstí hrají docela pěkně (Pink Floydy, Keny Rogerse, Dire Straits), ale sem nám to nějak nepasuje. Zastavujeme na prvním ostrově, kde má být akvárium. Takové betonové monstrum, pár nádrží s obrovskými rybami, želvami bez rostlinek a to je vše. K tomu ještě Vietnamci buší na skla akvária jako pitomci. Si říkáme, kam jsme to zas vlezli… A to plavba má trvat ještě čtyři hodiny. Odplouváme na další ostrov, kde máme hodinu pauzu na koupání a šnorchlování. Sice moc nesvítí sluníčko, je ale vedro a Andrejka se spaluje. I když voda je trošku zakalená, jsou vidět krásné korály a ryby. Po vyplutí k poslednímu ostrovu za chvíli kotvíme na moři a nosí nám jídlo. Kuřecí kousky, ryby, nudle, zeleninu, rýži, smažené závitky a nakonec ananas, meloun a takové tečkované bílé něco. Při další části výletu se plavba mění na mimogalaktickou pařbu. Nastupují kuchaři s nástroji (elektrická kytara, rezaté bubny) a hrají vietnamský rock. To už se smíchy popadáme za břicho. Potom pokračují ještě s pár písničkami a nakonec skoro všichni tancujeme. Po tanci je zajímavé pozorovat vietnamskou polovinu lodi, jak sedí a pozorují rozchechtané vyvádějící Australany. Pak hází na moře kruh, doprostřed si sedá Vietnamec a těm, kteří skočili do vody nalévá oranžového panáka. Skáču ze střechy lodi a je to docela výška. Nejdříve jsme byli otrávení, ale pak se nám to docela líbilo. V šest jsme na hotelu a „hoteliér“ nám doporučuje restauraci na konci města. Bereme si tedy taxi (30 Kč) a za 10 minut jsme u ní. Je velká a zastřešená. Na každém stole je malý hliněný gril s uhlím a každý si objedná maso, které sám ugriluje. Dáváme si hovězí, kuřecí a česnekovou rýži. K tomu dostáváme misku něčeho s citronem (asi glutamát, ten tu používají hodně), misku sojovky a rybí omáčky. A grilujeme. To je taková dobrota! Pak si ještě dáváme na chuť krevety, které na grilu trvají trošku déle. Mezi tím pozorujeme krysu, která občas drze vběhne zadními dveřmi pod prázdný stůl a zobe zbytky. To mají za to, že tu všechny odpadky při jídle hází pod stůl a pak se to jen zamete. Jedna krysa dokonce na nás kouká z venku, je na velkém květináči a čichá, co máme asi dobrého. Skla tu nejsou a tak proto tu je do jednoho metru pletivo! Přejedení jedeme do hotelu a zkusíme usnout…
PS: přidali jsme do galerie další fotky!

Den dvanáctý 7.11.2011
Bon jour z malé Francie Vietnamu.
Vstáváme o půl sedmé, kupodivu docela v pohodě. V sedm má pro nás přijet taxík, který nás doveze k autobusu do Dalatu. Jdu zase k babce na křižovatku pro bagety a zase tam nechávám dávat Veselou krávu a ještě zeleninu. V hotelu nám dělají kafe a snídaně nám chutná. Taxík přijíždí přesně a za chvíli jsme u autobusu. Taková stará ludra! Uvnitř nejsou sedačky, ale lehátka. Dvě nad sebou a ve třech řadách. Docela tu je i čisto. Řidič je nervózní a chce už jet. Hned za městem si zapaluje a Angličan ležící za ním je z toho viditelně na nervy. Kašle a ovívá se pomocí knížky. Po hodině jízdy stavíme a řidič si dává kuřecí stehno. Pak se silnice zvedá a jedeme pořád do kopce. V dálce jsou vidět hory, okolo kterých se válí mraky. Taková krásná podívaná a kousek od moře! Jedeme celkem asi 150 km a míjíme kávové plantáže, farmy s kytkami a zeleninou. Ke konci řidič nahlas zívá a viditelně dělá vše pro to, aby únavu zahnal. Pije kafe, kouří, zpívá si, podupává nohou, píská a otírá se studeným ručníkem. Po čtyřech hodinách jízdy jsme konečně v horském městě Dalat ve výšce 1475 m n.m. Je známé tím, že se tu pěstuje červené víno a Francouzi si ho za kolonizace oblíbili jako místo, kam utíkali od vedra. Už při příjezdu vidíme, že město je poseto elegantními vilami ve francouzském koloniálním stylu. A je tu příjemných asi 25 stupňů. Od zastávky autobusu jdeme do vytipovaného hotelu a zase máme štěstí na příjemný personál, čistý a levný pokoj. A k tomu ještě výhled z balkonu na Eiffelovku. To tu mají postavený vysílač jako napodobeninu. Jdeme do města na oběd a zajistit si lístky do Saigonu. Najednou slyšíme „dobry den“! Vietnamec nás zdraví česky. Dáváme se do řeči a že prý u nás pracoval od roku 1982 do roku 1986 v Chomutově. Na to, jak je to dávno a že u nás byl tak krátce umí docela dobře česky. Domlouváme se, že v šest večer zajdeme na „jedno“. Jdeme na oběd a podle průvodce si vybíráme restauraci, kde jako specialitu mají králíka. Andrejka si ho dává na pepři a já v pálivé omáčce a s rýží. K tomu ochutnáváme místní červené víno Dalat. Restaurace je také ve francouzském stylu a chvíli si připadáme jako v Paříži. Měli ho vynikajícího, ale u nás ten na česneku nám chutná víc. Pak se touláme městem a jdeme se podívat do květinových zahrad. Dáváme si další kafe, protože jsme dneska oba nějak unavení. Někdy je to makačka. Ty jejich autobusy, balit, vybalit, plánovat tam, či onam, aby to vše časově klaplo, ten nebo ten hotel, hlídat si věci, smlouvat… Budeme spát jako zabití. V šest jdeme na pivo s Ivanem. Tak mu prý říkali u nás. Dáváme si každý dvě piva a je sranda. Samozřejmě nejvíc mu jdou sprostá slova. A chybí mu knedlíky. Vypravuje, že má dvě motorky a jezdí jako taxi, o Dalatu, že má tři děti a že „vsude dobze, doma nelíp“! A to si myslíme i my…

Den čtrnáctý až patnáctý 9.11. až 10.11.2011
Den 9.11. není nic extra. V 7:00 odjíždíme na moderní autobusové nádraží v Dalatu a nastupujeme do ještě modernějšího lůžkového autobusu. Cesta (8 hodin) je pohodlná a docela utíká. Každý spíme asi hodinu. Klesáme krásným horským prostředím. Okolo je džungle a občas se na kopcích povalují mraky. Chci fotit, ale usínám. Probouzím se asi o 60 km níž už v typických vesnicích nížiny. Po asi osmi hodinách přijíždíme do Saigonu, už z dálky vidíme mrakodrapy a plno jeřábů. Trvá půl hodiny, než dojedeme na autobusové nádraží. Zde nás skoro omráčí děsné vedro. Je půl čtvrté a honem běžíme shánět lístek do města Can Tho. Vybrali jsme si toto město, protože je zde známý plovoucí trh na Mekongu a hodně turistů spíše jezdí do města My Tho. Máme štěstí. Autobus odjíždí v 16:00, i když cesta má trvat tři a půl hodiny. Ještě nejsme tak unavení a hlavně chceme být pryč ze Saigonu. To je mumraj, který si nedovedete představit. Malý mikrobus je skoro plný, ale ještě čekáme, až se úplně naplní. Prozkoumávám nádraží a fotím Vietnamku, jak druhé vybírá z vlasů vši pinzetou. Nakonec odjíždíme pár minut po půl páté. Cesta ze Saigonu je nekonečná. Pořád zastavujeme a někoho nabíráme. Mikrobus je narvaný k prasknutí, klimatizace jede zbytečně, protože všichni mají otevřená okna. Nechápeme. Naštěstí sedíme vepředu a nemusíme se tak mačkat s ostatními. Po dvou hodinách jízdy toho máme plné zuby. Po čtyřech a půl hodině přejíždíme krásný obloukový most přes první rameno Mekongu, za půl hodiny druhý a to už jsme na kraji města Can Tho. Autobus nás vysazuje na kraji města u „dálnice“, kde čeká auto, které nás, jak říká žena jedoucí s řidičem, odveze až do hotelu. Moc se nám to nezdá a je jasné, že se jim nechce zajíždět na autobusové nádraží do centra. Po pěti minutách jízdy na nás zkouší řidič auta, že jako jó, ale za 200 Kč. Říkáme ne a on, že nás vysadí na dálnici. Souhlasíme, ale vaří se v nás krev. Za deset minut jsme u hotelu. Říkám Andrejce, ať rychle vystoupí, vytáhneme batohy, že mu dám jen stovku. Nakonec nic nemohl dělat a vzal si ji. Parchant. Je devět večer, dusno a hotel je plný. Jdeme dál k řece, kde se nachází mnoho hotelů a ty, které jsme si vytipovali pomocí průvodce jsou obsazené. Všude je docela dost turistů. Nakonec máme štěstí a v jedné z bočních uliček nacházíme hotel My Kim, který je skoro nový, čistý a levný. Za 10 dolarů malý pokoj, ale nemáme okna. Říkáme mu skříň. V deset večer si konečně jdeme sednout k řece do pouliční restaurace a dáváme si výborné kousky hovězího s hranolky. Já dokonce dvě porce. Vidíme, že při uklízení jednoho stolu všechny odpadky hází do řeky. Nachází nás tu místní naháněč a nabízí nám na zítra výlet po Mekongu. Docela dlouho ho lámeme s cenou. Podle průvodce jsou zde běžné ceny 5 dolarů na hodinu za malou loďku pro dva. Nejdříve nás zkouší za 80 dolarů pro dva s anglickým původcem, návštěvou dvou  trhů, výrobny nudlí a projížďkou po bočních kanálech vesničkami. Česky mu říkáme, že je na hlavu. Nakonec se nám daří usmlouvat to na 45 dolarů, což se nám zdá na zdejší ceny i tak dost. Domlouváme to na půl osmou ráno. Úplně vyřízení jsme rádi, že v jedenáct jdeme do postele. Ale na takové dny se stejně pak zapomíná…

Ráno se nám nechce vstávat. Vypadá to, že je minimálně pět. Ve skříni je totiž tma. Dole v recepci zjišťujeme, že svítí sluníčko a je strašné horko. Dáváme si kafe a vedle v obchodě si kupujeme čokoládové oplatky. Přichází chlápek ze včera a říká, že anglicky mluvící průvodce nemůže, tak pojede on. Bylo nám to hned jasné, že nikdo jiný neexistuje. Tak v osm vyplouváme malou bárkou s plátěnou střechou, s tím „průvodcem“ a se starší ženou, která řídí malý motor. Řeka má kakaovou barvu, všude plave plno blatouchů a hlavně odpadků. Po hodině přijíždíme na první plovoucí trh a jsme zklamaní. Je tu tak deset větších lodí, které tu prodávají ananasy, brambory, cibuli a víc nic. Po další hodině jsme u dalšího trhu, který je ještě menší. Zastavujeme u jedné z lodí a kupujeme si čerstvý kokos s lahodnou šťávou. Aspoň to. Plujeme půl hodiny do fabriky na nudle. Malá výrobna asi o šesti lidech. Chvíli se koukáme, jak z rýžového těsta udělají placky, usuší je na slunci v zahradě a pak je strojem rozřezají na nudle. Nakonec přichází nejhezčí část plavby a to kanály okolo vesniček. To se nám moc líbí. Je tu klid a občas se musíme rozjet, abychom propluli velkým množstvím blatouchů. Cestou zpátky se ještě zastavujeme na prvním plovoucím trhu, kde už je více lodí. To už je lepší. Zastavujeme a kupujeme si na jedné lodi ananas. Mají je nacpané všude a zrovna je vykládá jedna starší žena do malé loďky. Ananas je výborný a slaďoučký. Asi o půl jedné kotvíme v přístavu, neochotně platíme a jdeme na oběd. Shodujeme se, že jsme si deltu Mekongu představovali úplně jinak. Je tu strašný nepořádek. Všechno hází do té ubohé řeky. 2x jsme museli na lodi zastavit, protože se do vrtule zamotal igelitový pytlík. Hlavně lidé jsou tu úplně jiní. Docela protivní. Málo kdo se tu tak uctivě směje jako třeba v Dalatu. Hodně na tom má  zásluhu Saigon a plno turistů, co jsem z něj jezdí. Oběd si dáváme v malé italské restauraci. Andrejka baští pizzu a já špagety. Příjemná změna. Do večera se touláme městem, trhy, hledáme masáže slepci, které nenacházíme, kupujeme lístek na autobus do pobřežního města Rach Gia (3 hodiny)  a rychlou loď na hornatý ostrov Phu Quoc (2,5 hodiny 130 km). Ten je asi jen 15 km pod Kambodžou. Tam nás čeká odpočinek, pláže a moře až do středy. Na to se strašně těšíme. Už jsme unavení a nezastíráme, že nám už někteří Vietnamci tady v Can Thu lezou na nervy. Na středu 16.11. máme již koupený let z Phu Quoc zpět do Saigonu. Původně jsme chtěli jet ještě na ostrovy Con Dao, ale tam se bohužel už nedostaneme. Pokusíme se napsat i z ostrova, ale nevíme, jak je to tam s připojením. Také nevíme, jestli budeme schopní zvednout se z rozpáleného písku a zapnout notebook…
PS: přidali jsme do galerie zase pár fotek!

Den šestnáctý 11.11.2011
Vstáváme opět ve skříni a v šest nula nula. Nechce se nám, ale volají z recepce, že za pět minut nás přijede vyzvednout minibus svážející lidi na autobusové nádraží. Ani si nestíháme dát kafe a minibus je přede dveřmi hotelu. Je opět dusno a slunečno. V sedm přesedáme do většího minibusu a zrovna vyrážíme do Rach Gia. Posazují nás na zadní sedadla a strašně to tam hází. Andrejka se nejdřív směje, ale po hodině ji smích přechází… Řidič opět jede jako blázen, pořád troubí, brzda plyn, přes malé mosty nadskakujeme a chvíli se jakoby ocitáme ve stavu beztíže. Po hodině a půl zastavujeme a máme dvacet minut pauzy. Objednáváme si v malém bistru Phó Bó, maso je syrové, tak ho raději vynecháváme. Obsluha je tu nepříjemná. Ani nestačíme dojíst a už nás ženou do autobusu. Něco před jedenáctou jsme v Rach Gia. Jdeme z nádraží s plnou polní a chvíli trvá, než se zorientujeme. Cedulky s názvy ulic mají jen někde. Hned je vidět, že sem moc turistů nejezdí. Děti na nás volají hello a opět je to ten pravý přátelský Vietnam. Přicházíme na nějakou hlavní třídu a ptám se místních, jak se dostaneme do přístavu. Nic. Pak zkusím Phu Quoc a to už ukazují doprava a pak doleva. Než odbočíme, zastavujeme se na jídlo v docela dobře vyhlížející restauraci. Nic tu nemají, jen kafe a něco na kari. Riskujeme a objednáváme. To jsme neměli dělat. Přinesli nám misku s jemnými nudlemi v kari omáčce a v tom velké kusy nějakých jater, nebo co to vůbec bylo. Blééééééé. Já jsem snědl jen nudle a Andrejka ani to ne. Dává si jenom kafe, já Colu a jdeme do přístavu. Tam už čeká naše loď Superdong 2. Vypadá dobře, na plavbu se moc těšíme. Máme hodinu a půl času, tak si sedáme do restaurace v přístavu a zkoušíme si dát druhý oběd. Ten už je o mnoho lepší (rýže s plátkem vepřového). O půl jedné se naloďujeme. Loď je dvoupatrová a má sedačky jako v letadle. Dvě řady po třech. My máme bohužel úplně první řadu v podpalubí. Koukáme do stěny a nad námi je reproduktor s velkou televizí. Zase pouštějí ty jejich nesmysly a strašně to řve. V jednu vyplouváme a vůbec to není cítit, že plujeme a dost rychle. Andrejka usíná. Po půlhodině koukám dozadu a zjišťuji, že se dá jít na palubu. Hurá, už mám z klimatizace, která tu běží všude naplno, rýmu. Budím Andrejku a jdeme. Plujeme rychle (podle gps 47 km/h), pozorujeme moře, ostrůvky a je to krása. I když motory tu strašně řvou. Jsme tu ale až do konce plavby, celé dvě hodiny. O půl čtvrté připlouváme na ostrov, smlouváme mikrobus a celkem v pohodě nás odváží na 10 km vzdálenou pláž Long Beach za 40Kč na osobu do resortu Lien Hiep Thanh. Včera jsme si zde telefonicky rezervovali čtyři noci. Jsme moc zvědaví, jaké to tu bude a hlavně na moře. Ubytováváme se v krásné zahradě s palmami v bungalovu pár kroků od pláže. Pláž je delší, z bílého písku a končí velkými kameny pár desítek metrů za naším resortem. Skáčeme do teplého, klidného a průzračného moře. Za hodinku do něj zapadá slunce… děláme prvních pár fotek. Číšníci z naší malé restaurace hned po západu nosí pár stolků a židlí na pláž a chystají grill s rybami. Dáváme si ale vepřové plátky s rýží za pade, piva za 12Kč atd. atd., ryby ochutnáme zítra. Je teplo, bezvětří, jemně šplouchá moře, pouští tu konečně normální a příjemnou hudbu. Je tu jen pár lidí a sedíme v písku se svíčkou na stolku dlouho do noci…

Den sedmnáctý 12.11.2011
Probouzí nás rány na střechu naší chatičky. V noci lije jako z konve. Brzy ráno pořád kokrhá kohout, ale i tak jsme se konečně pořádně vyspali a snídáme na pláži palačinky s jahodami a kávou, svítí už zase slunce. Po snídani jdeme za náš resort, kde si chceme půjčit motorku, ale jen tak na dvě hodiny. Chlápek v půjčovně a obchodem se smíšeným zbožím v jednom ani po nás nic nechce a za 40 Kč nám půjčuje Suzuki. Tak jen sedáme na motorku a jedeme se podívat do perlové farmy. Je to asi jen 3km po prašné, červené cestě. Ale farma to zase až taková není, jen obchod s perlami, které tu loví a malinký bazének, kde jsou uschované mušle a prostor, kde je vylupují. Andrejce se nejvíc libili dvě malé přivázané opičky, které po ní lezly a hned jí sebraly z boční kapsy u batohu pytlík s dobrotami.  Jedeme se pak ještě podívat do města Duong Dong. Dáváme si tam dobrý oběd a pak už není o čem psát. Jen odpočinek na poloprázdné pláži, koupání, čerstvé ovocné šejky (koktejly), večeře (grilované ryby, mušle, kalamáry, krevety), popíjení vína Dalat dlouho do noci v letním teple. Škoda jen, že si tu krásu člověk neumí dostatečně uvědomit a vychutnat a dojde mu to až doma. Víme, že tam máte zimu, ale no tak nám to přejte, za týden v tom budeme s vámi.
Trochu té krásy vám posíláme ve fotogalerii.

Den osmnáctý 13.11.2011
To jsou ta nejkrásnější rána. Vstáváme v devět, svítí slunce, je teplo, jdeme pár kroků na snídani do malé restaurace na pláži. Moře je klidné a jen tak jemně se převaluje. Ticho ruší jen pár v rohu bavící se německy. Ale dost té hrůzy (pro vás). Po snídani si jdeme zase půjčit motorku. Máme v úmyslu jet na jižní cíp ostrova, kde je prý nějaká hezká pláž a pak do pepřové farmy. Jedeme jedinou cestou, kterou tu mají, uprostřed je malý pruh asfaltu a po něm jedou všichni. Občas zmizí a jedeme zase po červené zemi. Je to docela štreka a Slunce pálí jako sviňa.  Asi po půl hodině sjíždíme z kopce a jsme na pláži Bai Sao. Procházíme malou restaurací a objevuje se před námi kýčovitý obrázek jako z kalendáře. Palmy nakloněné do moře, bílý písek, průzračná a teplá voda. Fotíme a jdeme po pláži až na její konec. Jsme tu sami, tak tu asi hodinku ležíme „jen tak“. Pak si dáváme oběd, jdeme na druhý konec pláže, který je zaprasený odpadky, které přineslo moře. Taková panenská pláž a tolik odpadků. Hrozná škoda, vůbec si neváží toho, co tu mají. Spaní v zavěšených sítích je ale lepší než úklid. Původně jsme chtěli bydlet na této pláži v malém resortu v rohu, ale jsme rádi, že jsme to neudělali. Na druhé straně pláže je to lepší, ale tohle nám zkazilo dojem. Čas ubíhá rychle a při cestě zpátky hledáme pepřovou farmu. Po delším bloudění konečně přijíždíme k domku, který má na zahradě plno vysokých pepřových keřů. Odtud prý pochází výborný černý pepř specifické vůně a chutě. Kuličky na keřích jsou ještě malé a zelené. U domku je malý pultík, kde prodávají pepř a různé jeho mixy. Kupujeme si půlkilový pytlík černého pepře za stovku a doufáme, že za tu cenu bude stát za to. Přijíždíme „domů“ akorát, protože zrovna zapadá slunce a je jasno. Fotíme, a když je slunce v moři, jdeme za ním. Voda je strašně příjemná, teplá, vlny žádné. Jsme v ní až skoro do tmy a Andrejka se pak bojí, že ji něco chytne za nohu. No a pak je to zase ta samá písnička. Výborná večeře na pláži, pohoda…

Den devatenáctý 14.11.2011
Tak dnes už vůbec není o čem psát. Celý den jsme odpočívali na pláži. Tak snad jen ty fotky jsme přidali, protože k večeru se přihnala tropická bouřka a to, co se objevilo na obloze, nešlo nevyfotit! Zítra jsme tu poslední den. Chtěli jsme tu být o den déle a posunout si let (tak se nám tu líbí), ale letenka je koupená v nějaké akci a změny v letech dělat nejdou. Zítra se pojedeme podívat, jak se dělá rybí omáčka a večer zajdeme na trh. Ve středu ráno 16.11. odlétáme do Saigonu, kde budeme dva dny a uděláme si výlet na tunely Cu Chi z vietnamské války. Pak přijde na řadu let do Bangkoku, kde budeme také dva dny. A pak domů.

Den dvacátý 15.11.2011
Dnes vstáváme o něco dřív. Chceme totiž jet na „exkurzi“ do továrny na rybí omáčku. Po snídani (už ani nepíšeme, jaká byla…) si jdeme kousek od našeho resortu půjčit motorku. Je jasno a vedro. Jedeme asi 5km, projíždíme městečkem Duong Dong, pak po dřevěné lávce přes řeku, přes trh a úzkou hliněnou cestičkou až k továrničce na rybí omáčku. Máme ale smůlu, mají zavřeno. Jen vidíme přes plot něco jako sudy a cítíme ten puch. No nic, jedeme se tedy podívat na asi 10km severně vzdálenou pláž Bai Dai. Asi 5km jedeme po široké silnici, pak výmoly přes nějakou vesničku a zbytek po prašné, docela rovné cestě vedoucí džunglí. Pláž Bai Dai se objevuje asi 10 metrů od cesty po levé ruce. Je to nádherná, cca 2km dlouhá pláž a jsme tu čtyři. Je strašné Palermo a jdu hned do vody. Andrejka nejde, protože je spálená a na břehu ve stínu fotí. Nejdřív mě, pak krávy, které se tu najednou vylouply. Voda je průzračně čistá, teplá a jsem v ní snad půl hodiny. Opravdová nádhera, ještě k tomu bez plavek. Pak se mě ale zželelo Andrejky, jdu za ní ,odjíždíme zpátky do města a na oběd. Je ještě větší vedro, ale na motorce to je alespoň trošku snesitelné. Beru radši litr benzínu (20Kč), aby nám někde nedošel. Do našeho resortu se vracíme až o půl čtvrté. Jdeme si sednout  na pláž do naší restaurace, musíme totiž napsat pohledy a zarezervovat si hotel v Saigonu a Bangkoku. Chvilku to trvá, vypadává jim internet. Mám obavy, aby rezervace (v Bangkoku) byla platná. Hotel v Saigonu rezervuji telefonicky. Vše se nám nakonec povedlo a jdeme se naposled vykoupat při západu slunce. Ve vodě jsme až skoro do tmy a když Andrejku něco kousne do ruky, musíme jít ven . Motorku máme až do večera a chceme se jet najíst na noční trh v Duong Dongu. Není to daleko, je už příjemně, jedeme pomalu, pozorujeme okolí a vychutnáváme si to teplo. Na nočním trhu je plno lidí a na první pohled tu je zmatek, všichni se cpou specialitami, místní a turisté tak půl na půl. Je tady tak pět stánků, v každém to samé (ryby, chobotnice, špízy s masem, se zeleninou, různé druhy mušlí, kraby, kalamáry, krevety…). K jednomu si sedáme, dáváme si pivo a z pultu, kde jsou na ledu ty čerstvé dobroty si objednáváme dvě podkovy kořeněné ryby, jeden zeleninový špíz, jeden s masem, pár mušlí a česnekovou bagetu. To vše nám udělali na grilu. Ryba byla výborná, i když kořeněná mohla být víc, mušle nic moc a masový špíz byl nějak na sladko a to nám nechutnalo. Bůhví co to bylo za maso. Na psa to ale špatné nebylo. Po jídle ještě procházíme trh a dáváme si ještě čerstvě vymačkanou šťávu z cukrové třtiny. To je lahoda! Zítra nás čeká ranní let do Saigonu a vůbec se nám do toho blázince nechce. Loučíme se s mořem, čtyřmi čtyřnohými kámoši, z toho dvě malá, věčně se pošťuchující štěňata. Byla to místní ostrovní rasa, která má na hřbetu zježenou srst a modrý jazyk. Prý dokáží ucítit svého pána až na jeden kilometr. No, když si dá pán tu rybí omáčku, tak bychom ho možná také vyčuchali. Neradi dáváme sbohem takovému ráji!

Den dvacátý první 16.11.2011
Ráno těžce vstáváme o půl šesté. Bylo nám v noci horko a pořád jsme se budili. I když jsme měli nataženou moskytiéru, jsme za celý pobyt na ostrově strašně poštípaní od komárů a pořád se musíme drbat. Balíme a při tom se s námi přichází rozloučit Šo Šo (fena od štěňat). Rozvalí se nám v chatce a chce naposledy podrbat. Jen chvilku, uletělo by nám letadlo. Odjíždíme v šest taxíkem. Odlétáme v 7:45 a v 6:15 jsme na malinkém letišti. Jsme tu první, je tu jen jedna Vietnamka vybalující svoji prodejničku kávy a sušenek. Je ještě pěkně přiblblá. Dáváme si a při pití kafe ještě klimbáme. Za pár minut se začínají sjíždět turisti a slyšíme i dva lidi mluvit česky. Po druhé za celou cestu (poprvé jsme potkali na nádraží partu z Čech v Nimh Binh). Po odbavení, lehké kontrole čekáme v hale u okna a pozorujeme, jak přistálo malé vrtulové letadlo Vietnam airlines, do kterého za chvilku budeme nastupovat. Těsně před tím, než nás vpustí na plochu a do letadla k nám přibíhá ona Vietnamka ze stánku, že jsme nezaplatili. A pak kdo byl přiblblej, říkáme si. Dáváme jí alespoň něco navíc. Sedáme do letadla do první řady a trošku se bojíme. Runway končí v moři. Malinko nás uklidnilo, že stroj řídí běloši. Nejsme ale rasisti. Někdy . Let je ale klidný, pozorujeme ostrůvky, pak pevninu kde nic jiného není než samá rýžová pole a za slabou hodinku jsme v rozpáleném Saigonu. Na letišti čekáme asi půl hodiny na autobus do centra, který jezdí prý každých patnáct minut. Starý autobus Mercedes stojí 10 Kč a docela mi dává záhul pozorovat ulice a zorientovat se, kudy jedeme. Nehledě na to, že každá druhá tu začíná Nguyen. A ten provoz! Kdyby alespoň pořád netroubili. Trefuji to, vystupujeme asi po půl hodině správně a máme to pět minut chůze k rezervovanému hotelu. Bydlíme u parku v hotelu Mai Phai. Máme malý pokojík s klimatizací, v pátém patře s barokním sádrovým stropem. A i okno do dvora. Zatím v každém hotelu, v kterém jsme bydleli, byla zdarma wi-fi síť. I na ostrově v resortu. Po odložení batohů a puštění klimatizace jdeme na oběd do čínské restaurace. Přecházíme pár ulic a hned je nám jasné, že Saigon je spíše západní a obchodní centrum, než komunistické město Vietnamu. Míjíme ty nejdražší butiky, hotely a do jednoho (Sheraton) vcházíme. Podle průvodce tu má být na střeše bar a z něj krásný výhled. Jedeme do poschodí číslo 23. Bar není v provozu, ale je otevřeno. Naskýtá se nám opravdu úžasný výhled na celý Saigon. Trošku se ještě potloukáme luxusním hotelem a koukáme na překrásný bazén v pátém poschodí. Mít tak plavky, snad bychom tam i skočili. Určitě by si nás ani nikdo nevšiml. Cestou zpátky do našeho „Sheratonu“ si dáváme kafe a kupujeme pár dárků (jen těm, kteří si to zaslouží ). Před večeří neodolám a v jednom pěkném kadeřnictví se nechávám ostříhat. Je tu asi deset kadeřnic v minisukních a s velkými výstřihy a jeden kadeřník. Mě samozřejmě stříhá kadeřník. Máme podezření, že to nejsou kadeřnice… Marně mu vysvětluji, že to chci jen mašinkou na jeden centimetr. Stříhá mě na krátko nůžkami a takový koncert kvůli pár chlupům jsem ještě neviděl. Stříhá mě snad půl hodiny, pak to ještě trošku břitvou zarovnává, nebo co a jak je vidět, strašně ho to baví. Platím 70 Kč. V malé uličce plné restaurací, kousek od hotelu, večeříme a v obchodě vedle kupujeme pirátskou kopii průvodce (Lonely Planet) Bangkoku za 80 Kč. Jdeme brzy na pokoj, musíme zase brzy vstávat. Jedeme se v osm podívat na tunely z vietnamské války. Je půl jedenácté, dopisuji deník a cenzura (Andrejka) usnula. Venku je bouřka, při které se tu vůbec neochladí, kapky bubnují na plech a mě padá hlava. Tak zítra. Dobrou.

Den dvacátý druhý 17.11.2011
Vstáváme před sedmou a zase se nám nechce. Po rychlé snídani si jdeme ještě rychleji zabalit, platíme hotel a batohy necháváme v recepci. Na osmou máme zaplacený výlet k tunelům Cu Chi z vietnamské války. Jede nás plný autobus. Naše průvodkyně umí velmi dobře anglicky a skoro celou cestu (2 hodiny) jí pusa jede, až nám leze na nervy. Přijíždíme k areálu, platíme vstupné a hned za vchodem je výstava zbraní z války. První díra v zemi se skrytým poklopem je asi po pěti minutách chůze bambusovým lesem. Je to jakýsi úkryt a každý si do něj může na zkoušku vlézt. Pak je odměněn potleskem od ostatních (trapné). Procházíme lesíkem, následuje další, tentokrát už vchod v zemi a na každou stranu vedou tunely. Tak úzké, že by se do nich nikdo z našeho výletu nevešel (my ale asi ano). Původně prý zde bylo až 250km tunelů. Tato síť, jejíž některé části byly hluboké několik pater, má padací dveře, obytné části, sklady a i továrny na zbraně, nemocnice nebo kuchyně. Jdeme dál, prohlížíme si důmyslné pasti s bodáky, americký tank, který najel na minu, krátery od bomb a pak přicházíme ke střelnici, kde si může každý z nás za poplatek zastřílet z různých samopalů (i těch těžkých) na terče se slony. U samopalů byly velké kupy prázdných patron. Bylo tam asi tak deset samopalů, šel z nich strach a  to nemluvíme o rachotu, jak to tam každý kropil jako Rambo. Říkáme si, takové peklo to tu muselo být a teď tu chodí turisté (včetně amerických)  s nanuky, nebo tu pálí na střelnici. Byla to prý nejvíce bombardovaná a plynovaná oblast ve válečných dějinách. Nakonec si můžeme vyzkoušet prolézt asi dvacet metrů tunelu, který je ovšem osvětlený a rozšířený, aby se tam turisté vešli. A nesmí chybět stánek s Ho Chi Minhem, komunistickými nápisy a srpem s kladivem. Celá prohlídka trvala dvě hodiny a zpátky skoro celou cestu spíme. Po příjezdu Jdeme utratit poslední peníze za oběd, bagety na cestu a pomalu jdeme na autobusové nádraží hledat autobus č. 152. Cesta na letiště trvá přes hodinu a naštěstí máme rezervu. Čas při čekání krátíme plánováním co v dalších dnech v Bangkoku a hledáním v mapě. Ještě totiž pořádně nevíme, kde je vůbec hotel, který jsme si rezervovali. Nasedáme do poloprázdného Airbusu Turkish airlines a nestačíme se divit. Před námi v opěradle je dotyková lcd televize, kde si můžeme zvolit hudbu několika žánrů, filmy, informace o letu, hry, internet, telefon (volání bylo možné za poplatek na zem a zdarma na každé sedadlo v letadle (hned jsme vyzkoušeli), připojit šel i vlastní usb disk s hudbou, nebo filmy a hlavně nás dostala kamera, která nám promítala obraz zepředu letadla! Takže jsme mohli vidět start a přistání, jak ho vidí piloty. To bylo absolutně super! Ani se nám z letadla, které pokračovalo do Istanbulu, nechtělo. V Bangkoku procházíme novým letištěm, vyplňujeme příletové dokumenty, vyměňujeme pár peněz a sedáme na moderní expresní vlak do města. Ten nám ochotně doporučil jeden Thajec a šel nám ukázat cestu. Za deset minut jsme na zastávce, která má být několik ulic od hotelu, Jdeme ale docela dlouho a je už půlnoc. Občas prý po chodníku běhali velcí švábi, které jsem naštěstí neviděl, protože jsem měl před sebou malý batoh. Ale přeběhnout procesí krys jsem viděl. Brrr. Asi po půl hodině v dusnu a náležitě splavení konečně nacházíme boční ulici k hotelu. Jdeme tmou, kolem nějakého patrového parkoviště a vůbec se nám to tu nelíbí. Hotel vypadá na první pohled dobře, naši rezervaci tu mají, ale pokoj je asi nejhorší, jaký jsme za celou cestu měli. Taková ušmudlaná zatuchlá místnost. Hotel má viditelně svá nejlepší léta za sebou. Ale nakonec jsme rádi, že jsme po jedné hodině v posteli.

Den dvacátý druhý 18.11.2011
Ráno jsme nestihli snídani, která byla dokonce až do půl jedenácté. Zaklapli jsme budík a bylo to. Docela jsme si nadávali. Vaříme si tedy na pokoji instantní kafe a Andrejka maže bagety z druhého dne májkou. Po přežvýkání gumových baget jdeme zkusit najít autobus do centra. Cestou si v obchodě na rohu kupujeme ledovou kávu. Starší Thajka na zastávce nám radí číslo autobusu 60, kterým prý pojede i ona. Přijíždí neskutečná herka a cesta trvá snad hodinu. Ještě k tomu je nás plný autobus, je dusno, všechna okna jsou dokořán a řidič jede divně. Strašně cukavě a všichni se při každém cuknutí na sebe nalepíme. Už při jízdě autobusem pociťujeme, že s námi není něco úplně OK. Úspěšně vystupujeme u císařského paláce a oběma nám je šoufl. Jdeme do císařského paláce. Tam si musím půjčit v půjčovně dlouhé tesilové kalhoty na gumu a Andrejka košili. V kraťasech a v tílku by nás tam nepustili. Na vše dávám zálohu 1000 Bahtů. Palác a přilehlé pagody jsou bohatě zdobené zlatem a různými cingrlátkami, ale jak nám není dobře, moc nás to nebaví. A ještě do toho to strašné horko. Nakonec, asi po hodině, se jdeme podívat k řece a docela často vidíme pytle s pískem po povodních. Po vodě tu ale není už ani památky. Jdeme cestou kolem řeky k velkému zlatému Budhovi. Procházíme trhem s květinami, který já ani nevnímám, jak mě pobolívá břicho. Na velkého zlatého Budhu kašleme a jdeme hledat zastávku autobusu. Není nám dobře a lépe nám bude v hotelu. Celý Vietnam nám bylo fajn, říkali jsme si, že to ani není možné. Neměli jsme ani sra…., spíše naopak. Ale asi jsme to zakřikli. Cesta do hotelu ucpaným Bangkokem je nekonečná. V autobuse tentokrát běží klimatizace a jsme zase namačkaní jako sardinky. Jedeme přes hodinu, ale naštěstí nám už není tak zle. Objevujeme kousek od hotelu supermarket s bistrem, kde si s velkou chutí dáváme klobásu s hořčicí, kaší a fazolemi. Hned je nám lépe! Uvidíme, jak nám bude zítra a jestli vůbec budeme mít chuť jet zase zpátky do centra. Pokud ne, budeme radši u malého hotelového bazénu. Abychom se přiznali, už se nám tam moc nechce. Velkoměsta stejně nejsou nic pro nás a za ty tři týdny jsme toho projeli až až. A taky už se těšíme domů.